1. Mezinárodní sraz v Bělorusku – DUDUTKI 2011
Bělorusko je pro nás země blízká a přesto neznámá, což vzbudilo naší zvědavost a chuť ji navštívit. Z těchto důvodů jsme přijali pozvání karavanového klubu Caravaning.by na 1.mezinárodní sraz v Bělorusku, kde nás ohromilo přijetí, pohostinnost, dobrosrdečnost organizátorů i ostatních zúčastněných.
Země je to zajímavá lišící se v mnoha náhledech od evropských destinací. Ne jinak je tomu s přípravami na toto putování. Pro občany České republiky platí vízová povinnost, kdy je zpoplatněné vízum podmíněno pozváním občana Běloruska včetně upřesnění trasy a místa pobytu. Komerční cestovní pojištění z ČR nepostačuje a musíte uzavřít pojištění tzv. „strachovku“ na hranicích. GPS mapy jsou se slabým pokrytím jen hlavních tahů a papírové mapy jsme koupili jen v azbuce. Průvodci v češtině snad neexistují, sehnali jsme je jen v ruštině a angličtině. Perlou na konec bylo vyřizování veterinárního vyšetření naší fenky německého ovčáka Candy. Návštěva veterinární správy a vydané několikajazyčné dokumenty (trajler) z nás dělají skoro komerčního přepravce skotu. Rutinou je pro nás registrace v DROZDu, kde se před každou dovolenou nebo výpravou zapíšeme na portál MZV ČR http://drozd.mzv.cz .
1. mezinárodní karavanový sraz v Bělorusku se konal 6-9.května 2011 v Muzeu národních řemesel v Dudutkách, asi 40 km jižně od Minsku. www.dudutki.by Z domova vyrážíme s velkým předstihem 30.4. a chceme navštívit některé turistické zajímavosti země nepoznané. Jedeme směr Brno, Ostrava, Varšava a po silnici E30 M1 směr Bělorusko. Nespěcháme, cesta nám trvá dva dny a druhou noc spíme na parkovišti několik kilometrů před hraničním přechodem. Ráno vstáváme a připravujeme se na přejezd hranic. Na všech členech posádky jsou vidět obavy, jelikož nevíme, do čeho jedeme. Projíždíme poslední vesnicí a v dálce za frontou osobních automobilů vidíme polský hraniční přechod Terespol. Stále se prodlužující kolona aut značí, že si tady užijeme. Po nějaké době se dostáváme k první bráně s instalovanými, vyjížděcími hřeby v silnici, kde neprobíhá žádná kontrola, ale regulace počtu automobilů, které jsou vpuštěny do předcelního prostoru Polska. Za branou se fronta dělí na několik dalších řad. Spatřili jsme prázdnou frontu se značkou EU, kam míříme zcela sami. Probíhá první rychlá kontrola a celní záležitosti. Než se nadějeme, jsme propuštěni a míříme celním prostorem do Běloruska. Tam jsme opět vřazeni mezi frontu osobních vozů a čekáme. Asi po hodině jsme vpuštěni a začíná bumaško-strachovský maraton, který končí po 4 hodinách úspěchem, protože máme všechny dokumenty v pořádku. My tři a pes jsme v Bělorusku. Je krásné, slunné počasí a po velice kvalitní silnici vjíždíme na předměstí Brestu, kde jako vždy a všude zjišťujeme ceny, rozmístění bank a četnost čerpacích stanic. GPS navigace neukazuje již nic, bereme mapu a maminku delegujeme do funkce navigátora. Po kvalitních silnicích projíždíme sluncem zalitým, jarem provoněným Brestem a třídou Mašerova dojíždíme až k slavnému opevnění. Zde se nachází velká parkoviště a na jednom bočním, ležícím na břehu řeky Muchavěc, nocujeme.
V této zemi není žádný kemp. Na mapách a informačních serverech jsme našli jeden u Minsku a to nemáme ověřeno. Z tohoto důvodu je v zemi kempování a nocování na divoko povolené nebo tolerované. Spali jsme na několika místech v různých regionech a nikde jsme neměli sebemenší problém. Zajímavostí je, že právě neziskový karavanový klub caravaning.by je zakladatelem prvního mezinárodního kempu v Dudutkách. Ten se již připravuje a bude na vysoké mezinárodní úrovni.
Brest je hlavní vstupní, branou do Běloruska, je městem s 300 tis obyvatel, dlouhou historií a kulturním bohatstvím. Leží na tak zvané „Cestě evropana E30“ po které se dopravuje ohromné množství zboží mezi Evropskou unií a Společenstvím nezávislých států, což zlepšuje jeho ekonomiku a stabilitu. Brestem vede hlavní mezinárodní železniční trať, na niž v depu mění podvozky vagonů na širokorozchodné koleje. Naším hlavním cílem je Brestská pevnost hrdinů, kam se vydáváme v dopoledních hodinách. Soustavy opevnění byly postaveny v letech 1830-1842 jako část systému strategické obrany na západě Ruska. V roce 1941 byla pevnost napadena německou armádou, obklíčena a brzo podlehla náporu útočníků. Údajně se za dob Stalina nemluvilo o hrdinství, jelikož pevnost padla moc brzo a považovalo se to za potupu. Až v sedmdesátých letech byla pojmenována jako Pevnost hrdinů a monumenty byly postaveny o to honosnější a gigantictější. Vstup je dlouhou promenádou ukončenou rozvalinami hradeb z červených pálených cihel, nad kterým vypíná ohromný betonový blok s velkou dutinou ve tvaru pěticípé hvězdy. Někdy méně znamená více, ale tady to zřejmě neplatí. Jelikož se blíží „Den pobědy“, v monumentu tepe srdce, poté je slyšet audiozáznam leteckého náletu a boje. Následuje hlášení „Vnimáně vnimáně, gavarí Maskva“, oznámuje napadení Ruska Německem a za dunění budovatelských písní vstupujeme do hlavního prostranství pevnosti. Dostáváme se na rozlehlé nádvoří a kolem historické vojenské techniky přicházíme k hlavnímu památníku. Je několikanásobně větší, než gigantický vstupní monument s hvězdou. Před ním plápolá věčný plamen, který je obklopen dlouhými náhrobky s vytesanými jmény hrdinů. Procházíme kolem a jdeme projít velký okruh vně hradeb. Z kompletní pevnosti zůstalo po bitvách a letech jen pár procent, ale nejhezčí je západní brána vystavěná z červených cihel, nahlodaná zubem času a německým střelivem. Pomalu směřujeme k východu kolem vojenského stanu, kde je profesionální fotograf, který za úplatu zapůjčí vojenský mundúr a následně v něm fotí turisty u pomníků a monumentů. Právě fotí mladý ruský pár a oslovuje nás, abychom mu na focení půjčili naši „graničnu sabaku“ Candy. Nakonec svolujeme a za naše poslední piškoty Candy zapózuje. Kolem sochy „Žízeň“ se vracíme cestičkou, která kopíruje řeku Michavěc k autu.
Posilněni dobrým pocitem vyřešeného problému jedeme na místo srazu. Brzo vidíme větrný mlýn, který je již součástí muzea, pravoslavný dřevěný kostel a za ním již prostor s karavany. Do kempu však nemůžeme vjet, jelikož je v cestě dav mávajících karavanistů, a se slovy Čechia, Čechia nás vítají. Takovou kamarádskou atmosféru jsme nečekali ani v těch nejoptimističtějších představách. Poláci, Rusové, Ukrajinci, Finové a samozřejmě Bělorusové s ostatními se na nás vrhají a všichni se vzájemně představujeme. Jelikož máme po pár jménech absolutní zmatek, zachraňují nás vizitky. Organizátoři klubu Caravaning.by vyrobili vizitky na krk, na kterých bylo napsáno jméno, klub a stát každého karavanisty. Okamžitě jsme při registraci dostali pamětní hrneček, mapu a časový rozvrh akcí. Osobně se s každou posádkou přišli přivítat hlavní organizátoři Nikolaj a Valacuga, oba skvělí chlapi z Minsku a zakladatelé karavanového klubu Caravaning.by. Jako dárek jsme přivezli několik desítek časopisů Campings, Caravans & Cars a skoro stovku triček s logem Expedice Apalucha, které jsme dali na registraci a tam je organizátoři rozdali ostatním kolegům. Stání máme připravené kousek od dřevěného kostela i s elektrickou přípojkou. Servis karavanů byl zajištěn přímo u vjezdu do kempu, sice trošku provizorní, ale funkční. Dnešní den je ve znamení příjezdů a seznamování. Kolem nás je již velké množství karavanů a každý druhý má vztyčenou vlajku klubu, nebo státu. Vždy vozíme malou českou vlajku na autě a vzpomněli jsme si, že máme jednu velkou, kterou jsme okamžitě vyvěsili na vzpěře od markýzy. Z ČR jsme jeli tři posádky, my, Soukeníci z Lopeníku a Genadij z Prahy. Ostatní národní účast je rozmanitá jak státy, tak městy. Jsou tu kolegové z Polska, klub Kampermania.com.pl a Kamperteam.pl, z Ruska Liga Karavaněrov, Rusian Club of Caravans, Avtotravel, další z Ukrajiny, Finska a Krymu. Velké vzdálenosti tu nic neznamenají, byly zde posádky až zpoza Uralu nebo Rastramu a další dojížděly dlouho do noci. Velmi dobrý pocit jsme měli z chování klubů, mezi kterými není vůbec žádná nesnášenlivost nebo antipatie, ale zdravě a pozitivně si konkurují, což se kladně odráží v jejich práci. My jsme se šli projít po okolí, kde jsme obdivovali krásné dřevěné roubenky, místní sauny zvané baně a poseděli jsme v krčmě. Po návratu nás Nikolaj zve do místní velké klubovny na ochutnávku samohonky. Pro nás to byla opravdu jen ochutnávka, protože na sílu této lihoviny nejsme zvyklí. Součástí večera bylo vystoupení kapely dvou běloruských karavaňáků, kteří hráli na harmoniku a kytaru. Zpívali krásné národní písně a na počest hostů se naučili jednu píseň z každé zúčastněné země. Vše bylo perfektní a hodně srdečné až do doby, kdy začali hrát českou píseň. Jediného mě vyzvali na pódium a musel jsem dělat pantomimický překlad písně „Vod Vimperka jedou vozy, vezou děvče, nemá kozy“. Vysvětlování, co je to za děvče a jestli je to karavanistka se nedá popsat, ale můžete shlédnout na YOU TUBE „Vod Vimperka jedou vozy“.
Ráno jsme se probouzeli do deštivého počasí. Budíček měl být formou vojenského poplachu až v deset hodin, ale o vše se postaral klub Aurora a to lodní píšťalkou a obcházením stanovišť s klubovou zástavou. Na tento den máme naplánovanou organizovanou prohlídku národního parku. Je to krásný, rozsáhlý, historický areál dřevěných typicky ruských dač, kde nám každá odhaluje stará, umělecká řemesla. Součástí skanzenu je muzeum historických vozidel a zemědělských strojů. Ač nám počasí pořád nepřeje, zážitků nám to neubírá. Připadáme si jako v pohádce od Wericha. Procházíme staveními, kde je pekař, zednář, bednář a ten co otesává kámen to je kameník. A další zapomenutá řemesla. Průvodce nám dělá mladý běloruský muž, který nám vypráví mýty a pověry spjaté s řemesly. Autobus nás převeze na nedaleký větrný mlýn, kde další pověra praví: „Při vstupu do interiéru musíte vkročit levou nohou, zastavit se a pravou rukou si dvakrát omést levé rameno.“ Vše na mlýnu vypadá jako původní, nebo je velice šetrně zrekonstruováno. Prohlížíme si přízemí a dvě patra, do třetího nesmíme, jelikož tam prý straší. Poslední prohlídku máme ve starobylé palírně, kde koštujeme kapající produkty s domácím špekem a kyselou okurkou. Pomalu se vracíme do kempu, kde nás čeká již další akce. Všichni berou své vlajky států nebo klubů a odcházejí na hřiště, kde je velké ozvučené pódium. Počasí se nám trošku zlepší a organizátoři nás oficiálně vítají na 1.mezinárodnín srazu v Bělorusku, vypráví o vzniku a tradici karavanismu v jejich zemi. Jen se nám nechce věřit slovům, že mají „Karavanismus v plenkách“, jelikož znalosti, přípravy a organizace srazu je profesionální. Také nás překvapil jediný sponzor srazu, prodejce obytných vozů Adria v Minsku, který je i jediný v Bělorusku. Taková má úvaha: Pokud budu jediná bezkonkurenční firma v zemi, tak reklamu skoro nepotřebuji, a přesto tento prodejce sponzoroval sraz na podporu karavanismu. Po přivítání a povídání došlo k představování posádek a toho jsme se obávali. Každý klub vystoupil na pódium a pohovořil o sobě a cestování. Někteří měli připravenou vtipnou povídku o své zemi, krom nás, jelikož povídat do mikrofonu, v ruštině o sobě a své zemi byl pro mne nadlidský úkol. Poté se moderování opět chopili organizátoři a rozdávali diplomy za účast. I my jsme dostali diplom za partyzánskou účast na srazu, jelikož jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli vše vyřídíme a přijedeme. Dále následovala večeře ve velké společenské místnosti v centru skanzenu.
Na poslední den byla vyhlášena individuální činnost a zábava, pravá ruská baňa, nebo výlet do Minsku s průvodcem. Po ověření, jestli můžeme jet se psem, jsme jeli na výlet na Stalinovu linii a do Minsku. Tento den se počasí umoudřilo, bylo již ráno slunečno a teplo, tak výletu nic nebránilo. Do Minsku jelo několik posádek z Polska, Ruska, Ukrajiny a my. Stalinova linie byl systém bunkrů a opevnění, který postavili na západní hranici Ruska a sahal od Karelské šíje (Baltu) na severu až k Černému moři na jihu. Je to velice zajímavý systém opevnění skládající se z malých pozorovatelen pro jednoho vojáka ve tvaru pařezu, až po velké pevnosti, které známe z našeho pohraničí. Přijíždíme na velké parkoviště, kde je značný zmatek, jelikož se blíží „Den pobědy“, a přijíždějí sem kolony aut. Na počest tohoto svátku je již několik dní simulace boje z 2. světové války, při němž se za kopcem vynoří německé tanky Tiger s pěchotou a mezi opevněními začnou sovětská vojska bránit postup útočníků. Z důvodů přesunu vojáků na různé druhy front, linie nevydržela a byla lehce prolomena. Zde jsme sklidili pár ostudných úšklebů, jelikož naše fenka nemá ráda výbuchy a střelbu. Museli jsme odejít se slovy: „Graničnaja sabaka bajítsa strelby“ Areál je to ohromný, tak jsme se šli podívat na muzeum vojenské techniky, kde byla kolová, pásová vozidla, rakety, nosiče a další technika, kterou ani neumím pojmenovat.
Poté náš výlet pokračoval do Minsku, kde nás čekala průvodkyně. Vjíždíme do hlavního města Běloruska, kde žije skoro 2 miliony obyvatel. Leží ve středním Bělorusku na hlavní dopravní tepně Evropy. V druhé světové válce ho okupovali tři roky Němci a v bojích bylo město skoro srovnáno se zemí. Bylo znovu postaveno, ale bohužel ne rekonstruováno jako jiná města. Staré domy musely bohužel ustoupit stalinské architektuře. Objevily se socialistické bulváry a vládně vyhlížející budovy. Přesto vše je pro turistu tato metropole impozantní a stojí za návštěvu. Dojíždíme k metru, s kterým musíme jet pár stanic. Bohužel 11. dubna 2011, což jsou jen tři týdny, na stanici Okťaberskaja vybuchla nálož, zabila několik lidí a stovky zranila. Z toho důvodu je zde zvýšený bezpečnostní režim a celé metro je hlídané. Přicházíme s ostatními karavanisty do metra, které je celé obsazené policisty. Při vstupu nás okamžitě zastavuje policistka s lodičkou na hlavě, mašlí pod bradou, opaskem proklatě vysoko a slovy „Sabaka nět!!!“. Pravda je, že to bylo od nás nezodpovědné, jelikož se nikde nesmí do metra se psem. Výjimkou je případ, kdy je v přepravní tašce, nebo boxu. Obratem se domlouváme s ostatními, že se sejdeme v místě výstupu a my tam dojedeme taxíkem. Ostatní řekli ne, že se dělit nebudeme, jedeme všichni. Vůbec nechápu, jak je to napadlo, ale Poláci z Kamperteamu s Ukrajinci přistoupili k policistce, ukazovali na mě a se slovy: „Éto něvidomij karavaněr“ ji začali přemlouvat, ať nás vpustí. Ta nejprve zrudla vzteky, požadovala po mě slepecký průkaz, ale nakonec ji kamarádi opravdu umluvili a ona nás do metra pustila. Takové jednání kolegů karavanistů, které jsme znali dva dni, jsme opravdu nečekali. Nastupujeme do vlaku, kde v každém vagónu je opět policista, jedeme šest stanic a vystupujeme jednu před zmíněnou Okťaberskuju. Jdeme třídou Němiga, kolem pravoslavného kostela, jehož krása a naše zvědavost nás láká do jeho interiéru. Chvilku se ještě dohadujeme, jelikož víme, nebo alespoň si myslíme, že žena nesmí vstoupit do kostela bez pokrývky hlavy. Každá ze zúčastněných žen řeší pokrývku hlavy po svém a vstupujeme do útrob kostela. Ten je plný lidí až k prasknutí, jelikož zde probíhá pravá běloruská svatba. Dále míříme na první plánovanou památku, která se nachází na umělém ostrůvku vodního toku Svisloč. Místo se jmenuje Ostrov slz a je na něm postaven památník věnovaný padlým běloruským vojákům v Afghánistánu. Stavba je velice působivá, podstavec je čtvercový a na každé straně stoji sousoší plačících žen. Opodál umístili ještě sochu plačícího anděla. Na mostku, který spojuje ostrůvek s pevninou, je honosná kovaná brána, což je oblíbené místo pro novomanžele. Zde v Minsku panuje zvyk, že novomanželé hned po obřadu navštíví památník, novomanžel přenese nevěstu přes mostek, pokloní se památníku a na kovanou bránu zamknou visací zámek s datem a jmény novomanželů. To na stvrzení své lásky a klíček zahodí do říčky Svisloč. Pěšky pokračujeme dále do nejstarší části Minsku, což je jen malá část města, která se dochovala. Sem ruce nešetrné architektury nedosáhly a historické budovy jsou nádherné. Uličky jsou krásně dlážděné a o honosnosti nás přesvědčují zlaté cedulky lukrativních zaměstnání notářů, právníků a lékařů. Po mostě překonáváme říčku a míříme ulicí Lenina do srdce Minsku. Odbočujeme, jdeme třídou Nezávislosti až do místa, kde se před námi otevře veliké náměstí Svobody v centru města. Je postaveno opět velmi velkoryse a novodobě, ozdobeno honosnou kašnou s vodotryskem. Pod skoro celým náměstím je podzemní mega shopping centre, kde se nachází ty nejluxusnější obchody v zemi. Kolem kašny jsou ohromné, stylově upravené skleněné kopule, které pouští denní světlo do podzemních vestibulů. Gigantické náměstí lemuje z jedné strany kostel Svatého Šimona a svaté Heleny, zvaný též Červený, jelikož je stavěný z pálených cihel. Největší budovou je zde Parlament Běloruska s pomníkem Lenina, kde jsme měli další konflikt s milicí, kdy při focení pomníku po nás šel příslušník, abychom jej nefotili. Naproti stojí stanice metra a další kancelářské budovy a mezi se nachází Pedagogická universita. Celé náměstí a hlavní třídy v Minsku jsou slavnostně oděné do barevných květin a oslavných transparentů, prozrazujících přibližující se datum dne osvobození. Máme již vše prohlédnuté a za přítomnosti zvědavých očí milice čekáme na autobus, který nás odvezl zpět na Dudutki. Netrvá to dlouho a jsme u našeho karavanu, zde se moc nezdržíme, protože organizátoři opět připravili akci. Navštívili jsme ještě ruský klub Liga Karavaněrov, kde jsme obdivovali jejich reklamní, nafukovací bránu s logem sdružení. Z areálu se již ozývá hudba folklorních hudebních skupin. Po chvíli docházíme na místo. Vystupuje zde i taneční soubor, který spolu s hudbou zlepší atmosféru natolik, že přihlížející jsou vtaženi do víru tance. Poté přichází opět rozdávání diplomů a cena na závěr srazu. Tentokráte dostáváme diplom a model obytného auta za krátké, ale přesto kreativní představení posádky. Tento den byl připraven opravdu velkoryse, všude byly stánky s občerstvením, upomínkovými předměty a přijelo i mnoho lidí z Minsku. Následovala ještě diskotéka pro děti, společné focení, vystoupení skupiny, se kterou zpívala dcera Nikolaje, fire shou a nakonec ohňostroj. Den jsme zakončili u samovaru, popíjeli jsme čaj s mlékem a medem dovezeným z Uralu. Povídali jsme si o cestování až do nočních hodin.
Ráno bylo již smutné, jelikož bylo ve znamení loučení. Už chodily posádky z různých zemí a jen a jen jsme se loučili. V noci už odjelo pár posádek, které to měly domů skoro tři tisíce kilometrů na východ. My jsme s Poláky měli ještě administrativní povinnosti, jelikož je zde oznamovací povinnost, tak jsme potřebovali na deklaraci razítko místní policie. Nikolaj vybral od nás kartičky a za chvilku nám je přinesl orazítkované. Poté došlo na loučení naše. Obešli jsme všechny zbývající posádky a bylo velice příjemné, že někteří si s námi přišli potřást rukou a měli oblečená naše trička s logem, která jsme přivezli. Jako poslední jsme šli za organizátory a to za Nikolajem a Valacugou. V zápětí nasedáme do auta a jedeme směrem na hranice. Stavíme ještě v Brestu a utrácíme poslední běloruské rubly za drobnosti.
Na hranicích zažíváme dva pocity. Jednou se cítím jako ohromný pašerácký rošťák. Každý celník se snaží nalézt něco nelegálního, což nevozíme. A naopak při cestě domů na nás koukali jako na pitomce, kteří měli jen půlku nádrže nafty a nevezli si žádný alkohol nebo cigarety. Nafta stála kolem 17 Kč a cigarety ještě méně. Jeli jsme opět přes Terespol a polskému celníkovi jsem řekl, že pokud najde běloruské cigarety, tak mu sním odznak. Nakonec se zasmál a během chvilky jsme se ocitli v Polsku. Přesto jsme si něco vezli, a to příjemné vzpomínky na kamarády a pozvání třeba do Petrohradu, Moskvy nebo na Krym. Ještě jsme přivezli od organizátorů nabídku. Kdyby chtěli někteří čeští karavanisté přijet, zašlou pozvání a dali slib, že kdyby měl někdo problémy na cestě od Terespolu po Moskvu tak nám pomohou. Kontakt najdete na stránkách www.caravanig.by, nebo k doptání v redakci časopisu. Za nás musíme říci, že se chceme opět do země podívat.
Na závěr bych chtěl napsat, že návštěvu jsme nepojali a článek jsme nepsali pod jakoukoli politickou nebo režimovou náklonností. Jeli jsme tam jako cestovatelé poznat novou zemi a národ, který tam žije. Pokud to ve vás vyvolalo opačný nebo jiný negativní dojem, tak se za to omlouváme.
Text: Karel Jeřábek Foto: Patrik Jeřábek