MAROKO 2024
Země: Španělsko – Maroko
Termín: 28.01.2024 – 12.02.2024
Stroj: „Karkulka“ – BMW R 1200 GS
Členové expedice:
Hanička a Kája
Ujeto: 2800 kilometrů
Zima je dlouhá, svrběj nás už hefty, tak Patrik již druhým rokem zařizuje převoz motorky do Španělské Malagy přepravní společností MOTOGBOX.CZ.
Přípravy na akci byly různorodé a nedocházelo ke shodě při výběru cílové destinace. Loňský rok jsme byli celou dobu ubytováni v Belmadéně a satelitně jsme jezdili po okolí. Počasí nám přálo a dovolilo nám najezdit v jižní Andalusii krásných 2000 km.
Dohoda o destinaci 2024 byla ujednána, stvrzena krví všech řádných členů Expedice Apalucha a cílem bylo Maroko. Začaly přípravy itinerářů, GPS podkladů, map, průvodců a seznamu věcí na cestu. Tehdy jsme si uvědomili, že je vše jiné. Ubytování budeme hledat cestou, tak vše co potřebujeme musíme vést na motorce, musí se nám to tam vejít a nesmí to být těžké. K dispozici máme jen pár desítek litrů zavazadlového prostoru, což po našem cestování obytným autem je nezvyklé až děsivé. Letenky jsme objednali přes internet, motorkářské a osobní věci jsme připravili podle Patrikem vypracovaných „zapomínáčků“ a došlo na itinerář. Tam si zapisujeme přibližnou trasu a přespávání po cestě.
28.01.2024 den 1. Praha – Malaga
Navečer odlétáme z Letiště Praha a po třech hodinách sedáme již za tmy na letišti v Malaze. Během pár minut máme i zavazadla a vrháme se do večera velkoměsta. Doháníme nikotinovou absenci a při tom voláme přes UBER taxi, který nás doveze do námi již známého hotelu Flatotel v Belmadéně. Tam vybalujeme jen ty nejnutnější věci, vaříme si kávu a kocháme se na balkoně osvícenou Belmadenou.
29.01.2024 den 2. Malaga – Ceuta
Každé ráno na dovolené je krásné a nekazí ho ani zamračené počasí. Rychle na snídani a opět UBERem jedeme do společnosti DE MOTO Malaga, kde máme zaparkovanou motorku. Už nás znají, tak ani nezkoumají, že nejsem Patrik a motorku mě v pohodě vydávají. A teď to začíná. Je to pro nás premiéra, musíme přebalit věci do motorkářských kufrů a rolek. Naše zavazadla do letadla měly objem 2 krát 110 litrů a jedno 27 litrové kabinové zavazadlo. Jelikož jsme v taškách měli i helmy a motorkářské kalhoty, tak se kupodivu vejdeme a můžeme jet. V tu chvíli přichází další tři čeští motorkáři, kteří s námi letěli letadlem, bohužel si nás nepamatují, jelikož let okořenili alkoholem a tokáním s letuškami. Prohodíme pár slov a nakonec přejeme šťastnou cestu a rozcházíme se. Vlastně rozjíždíme.
Nasedáme na Karkulku a hltáme první španělské kilometry směrem na Algeciras vzdálený asi 130 km. Nádrž máme plnou, tak děláme jen relax pauzy na čerpacích stanicích. Čím jsme blíže k Gibraltaru tak se na benzinkách objevují mobilní buňky trajektových společností, tak u jedné kupujeme palubenky. Do Maroka a ještě s motorkou nemá cenu kupovat lístky doma. Je to vlastně pendler, jezdí tu dvě společnosti a motorkou se tam dostanete vždy. Jedeme v 17:30 hodin společností FRS, trajekt jede na čas a v 18:40 hodin jsme již v Africe, v Španělském městě Ceuta. Hranice do Maroka necháváme na ráno, tak míříme do hotelu Paradores Ceuta, našeho prvního afrického spaní.
30.01.2024 den 3. Ceuta – Rabat
Ráno je jako na vojně. Hotel sousedí s vojenskou posádkou, tak vstáváme za hlasu trubky a po snídani z balkonu sledujeme nástup mužstva. Hlavním cílem dnešního dne jsou hranice, marocké peníze, datová SIM karta a rychlý přesun do Rabatu. Balíme věci, každý máme jednu pracovně pojmenovanou hotelovou rolku, dáváme na motorku a hurá na hranice. Zkušenosti a informace máme různé, vždy tady bujela korupce a úplatky. Čekací doby se daly počítat na hodiny, tak se nezdržujeme a mažeme. První Španělskou hranicí, kde bylo jen jedno auto a rutijně projíždíme. S obavami se blížíme k Marocké, která je prázdná jen s tím jedním autem, které postupuje před námi. Maročtí naháněči, kteří vždy za pomoc vybírali EURový bakšiš, o který se poté dělili s celníky nikde. Během minutky jsme na řadě a prohlídka zavazadel. Máme toho málo, otevíráme jen kufry a jediné, co celníky zajímá je dron. Dobře víme, že v muslimských zemích je dron zapovězen, tak je doma. Poslední je zápis a kontrola dopravního prostředku, kde se mě ptají, proč je v techničáku zapsán majitel Patrik a já jsem Karel. Vysvětluji, že motorka je syna a mám dokument o půjčení. Vidět ho nechce, zapisuje mě do celního systému a vystavuje mě takový arabský doklad k motorce. Během pár minut jsme z hranic pryč a slavíme, že jsme v Maroku. Paráda. Ještě vyměnit kartu v Garminu, jelikož máme Maroko na paměťové kartě a jedeme poznávat. Cestu jsme vybrali kolem pobřeží k městu Tanger. Počasí nám přeje, ve městě hledáme banku a nějakého marockého operátora. Máme štěstí, nacházíme na hlavní třídě Orange a hned vedle banku. Vyřízeno, máme marocké šušně a můžeme jet po dálnici. Cesta ubíhá, že se nestačíme divit. Dálnice je v perfektním stavu, jezdí se zde maximálně 120 km/hod, ale všichni jezdí pomaleji, jedeme tak jen my a to v levém pruhu. Během chvíle jsme v Rabatu, kde máme zamluvený hotel. K večeři si dáváme v hotelové restauraci salát s masem a chlebem, děláme příspěvky, voláme domů a jdeme na kutě.
31.01.2024 den 4. Rabat – Marrákeš
Náš hlavní cestovní poradce syn Patrik nám překopal celý expediční itinerář, tak nám Rabat určil jen jako transitní spaní a rychle na jih k pohoří Atlas. Tam je Maroko nejkrásnější. Jelikož nás čekal rychlý dálniční přesun do Marrákeše, hotel máme v centru města, tak se alespoň na tajňáka vydáváme na vyhlášenou Hassanovu věž a museum. Dereme se marocko hektickou dopravou a po 4 kilometrech jsme na místě. Motorky tady nikdo neřeší, tak zajíždíme až na chodník ke klenuté bráně přímo, kde čestně hlídají vojáci sedící na koních. Hassanova věž je slavná dominanta z červeného pískovce a je zbytkem minaretu z 12. století, který nebyl nikdy dokončen. Po prohlídce se dohodneme, že itinerář se dodržovat musí, tak vyrážíme z města na dálnici a cílovou destinaci Marrákeš máme 320 km vzdálenou. Cesta ubíhá rychle a zastavujeme jen na tankování a prdelbol přestávku. Pozorováním okolí zjišťujeme, jak se krajina začíná pomalu měnit. Sever byl krásně zelený, hodně hospodářský a nyní je již krajina žlutější, teplejší a suší. Poprvé vidíme volně žijící pasoucí se velbloudy. Po dálnici rychle dojíždíme k Marrákeši. Na poslední mýtnici se stavím za náklaďáček vezoucí napříč jízdy na korbě tři koně, kterým skoro o mýtní budku urazí hlavy. Platíme, sjíždíme z dálnice, poslední policejní check point a jsme na místě. Hotel máme opět ve středu dění, z balkonu vidíme věž Kotubia a na náměstí Jemaa el-Fnaa to máme 900 metrů daleko. Prohlídku necháváme na další den.
01.02.2024 den 5. Marrákeš a okolí
Marrákeš je město ve vnitrozemí Maroka na úpatí Vysokého Atlasu. Je hospodářským a kulturním střediskem jižní části státu. Se svým přibližně 1. milionem obyvatel je čtvrté největší město v zemi. Zároveň je jedním ze čtyř královských měst Maroka. Rozprostírá se v průměrné nadmořské výšce 468 m n. m. Prohlídku necháváme na večer a ráno se vydáváme s odlehčenou motorkou do Vysokého Atlasu k vesnici Moulay Brahim. Je to vlastně zkouška, jestli s motorkou v tomto období dokážeme přejet pohoří, jelikož na vrcholcích a pasech bývá v tomto období ještě sníh a teploty atakují 0. Vesnice je posazená nad roklinami vedoucí z planin, neboli Náhorní plošiny Kik. V září roku 2023 byla vesnice a část Maroka postižené silným zemětřesením největším za poslední století. Popadaly stovky ksár, budov a hotelů. Zemřeli tisíce lidí a z horských vesnic se mnoho lidí odstěhovalo ze strachu dalšího zemětřesení. Když projíždíme vesnicí tak pohroma je znát na každém metru, hned za zbořeným hotelem jsou provizorní stany, kde místní přežívají zimu a čekají na lepší budoucnost. Obáváme se, že se slabým sociální systémem a absencí jakéhokoli pojištění výhledy těchto lidí nejsou vůbec dobré.
Odpoledne se dle plánu vydáváme po vedlejších silničkách po severním úpatí hřebenu Atlasu do údolí řeky Ourika. I tady a vlastně denně projíždíme několik policejních kontrol, kde nás nikdy nezastaví a jen policista kývnutí hlavou pozdraví a současným mávnutím nás pouštějí dál. Tankujeme benzín, který vychází kolem 23 Kč, kupujeme pečivo a zásoby balené vody. Ráno jsme měli snídani v hotelu bohatou, ale něco mě tam nesedlo, tak se spěchem a rychlým krokem využívám toalety na čerpací stanici. Díky všem marockým svatým, jsou zde normální mísy a žádné turecké šlapky. 🙂 Zjistil jsem, že se tyto toalety nemají rády s kšandami. Jsme již v údolí, kde se silnička klikatí a kopíruje řeku Ourika. Je to vlastně nevinná říčka s křišťálovou horskou chladivou vodou, která v tomto období sahá maximálně po kotníky a přesto každých pár let po přívalových deštích povodně zdevastují cele údolí. V létě za nejvyšších teplot je zde útočiště obyvatel Marrákeše, jelikož chladivá voda a nadmořská výška dokáže srazit teploměr hodně nízko. Všechny restaurace z důvodu přírodní klimatizace mají vždy více jak polovinu stolů a židlí přímo v řece, kdy hosté sedí, jedí, baví se a nohy jim omývá chladná voda Ouriky. V jedné restauraci si dáváme výborný kuřecí tajín se zeleninovým salátem a marockým chlebem. Z vrcholků hor stékají do údolí vodopády, které tečou přes silnici a tvoří brody, po Marocku vádí. Tato zima byla s malým množstvím srážek a sněhu, tak projíždíme jen jedno vádí s vodou. Ostatní vodopády jsou skoro suché. Dojíždíme do vesnice Setti Fatma, kde se otáčíme a pozdním odpolednem se vracíme zpět do Marrákeše.
Po celodenním tripu si dáváme chvíli odpočinek, protože dobře víme, že nejkrásnější Marrákeš a náměstí Djema El Fna je po západu slunce. Vydáváme na prohlídku města. Nemáme to daleko, parkem Lalla Hasna kolem vykládané fontány docházíme k dominantní věži Kotoubia, vlastně je to Mešita Kutubíja a je největší mešitou v marockém Marrákeši. Jedná se o nejslavnější sakrální stavbu Almohádovců, jejíž základní kámen byl položen roku 1158. Minaret mešity byl dokončen za vlády almohádovský chalífy Yaquba al-Mansúra. Děláme pár fotek a přes rušnou hlavní třídu Mohammeda V. za dozoru policistů přicházíme na slavné náměstí. Djema El Fna je vlastně tržiště, které se nachází ve čtvrti Medina. Přes den je to normální tržiště a se zacházejícím sluncem to prodejci sbalí, uklidí a z prostranství se změní ve velkou restauraci pod širým nebem. Dobře to tu známe, jsme tu již po třetí, ale poprvé před 15 ti lety to bylo takové maročtější, byli tam s nadsázkou zubaři, kteří tam za světla olejových lamp trhali zuby, vypravěči a praví zaříkávači hadů, Dnes je to také krásné, podobné a dýchne to na nás arabskou atmosféru. Hned z kraje hospodářku expedice Haničku chytá žena a kreslí ji hennou na ruku. Navštívíme námi již známý rohový krámek, kde kupujeme pohledy, kupodivu i známky a pokračujeme do středu, kde voní pravá arabská kuchyně. K pozdnímu objedu jsme měli tajín, tak si letos nic nedáváme a kolem restaurací jdeme na starý bazar, který sousedí s náměstím. Kolem stánků s kořením, kůží a dnes i různými tretkami se pomalu vracíme do hotelu. Z motorky si bereme navigaci, mapu a u kávy, skleničky vína plánujeme přesun a trasu na další den.
02.02.2024 den 5. Přesun k Ait Ben Hadou
Ráno se probouzíme do slunného dne. Tentokráte na počasí záleží nejvíce, jelikož potřebujeme přejet průsmykem Vysoký Atlas, kde touto dobou bývá ještě sníh. Ráno bohatá snídaně, káva, rychle sbalit a hurá na Karkulku. Dnes nás čeká 200 krásných, barevných a klikatých kilometrů k vyhlášené památce At Ben Hadou. Za teplého počasí se proplétáme Marákešskou dopravou a při výjezdu z města se nám otvírají panoramata skoro až 4 tisícových štítů Vysokého Atlasu. Jedeme po silnici N9, která rozřezává pohoří ve výšce kolem 2500 m. n. m., kde stavíme, děláme pár fotografií a v dalším průsmyku kupujeme alabastrovou masku, jako suvenýr domů na terasu. Jelikož je silnice N9 hlavní trasou k památce, je celá nová, krásný hladký asfalt a někde se ještě dodělává. Cestu si užíváme a po 140 km odbočujeme na starou dříve pistu, dnes starší asfaltku, které se říká „Cesta tisíce kaseb“. Je nádherná s barevným okolím, kde je opravdu velké množství zapomenutých kaseb a stovky rozpadajících se ksár, klikatící se kolem řeky Oued Ounila, končící právě nejslavnější filmovou kasbou s arénou ve filmu Gladiátor. Cestou několikrát stavíme, fotíme a největší zastávku děláme u kasby Tamdagh, se stářím přes 700 let. Je několikrát starší, má daleko rozsáhlejší historii, natáčelo se zde také desítky filmů, ale neměla takovou mediální turistickou podporu jako Hadou. Tam dojíždíme za pozdního odpoledne, projíždíme kolem nevalně vyhlížejícího hotelu, který máme zamluvený rovnou na naše známé místo s panoramatickým pohledem na krásku. Jsme zde již po třetí, jednou obytným autem před mnoha lety a dvakrát na motorce. Děláme fotky, nostalgicky se kocháme a jedeme do hotelu. Tam zjišťujeme, že první zdání klame, je levný, čistý s terasou, kde se u ibiškového čaje rozjímáme bočním pohledem na kasbu. Se západem slunce jdeme na kuskus s kuřecím (mě to nechutnalo) a plánujeme trasu na druhý den.
Tady jsme vlastně neměli vůbec být. Itinerář ukazoval nejjižnější cíl Marákeš, ale počasí a pořád pohánějící nás Patrik zapříčinilo dojet až sem. Jakákoli výprava je o plánech, změnách a přepočítávání trasy a hlavně času, což se snažíme udělat. Vše nám vychází, času máme dost, ale největší faktor a iniciátor přepočítávání byl fakt, že se nám tady líbí. Obratem voláme do Houstonu (Patrikovi domů) a sdělujeme mu informaci, že se nám domů nechce, že máme kódy na změnu letenek v emailu, že domů prostě neletíme, že chceme domů letět později, prostě že, jo. S prosíkem žádáme, aby druhý den zjistil pozdější termíny letů z Malagy do Prahy, s čím souhlasí a s jeho příslibem končíme internetový hovor. To jsme ale netušili, co nám provedou naše podařené již dlouho dospělé dětičky. Druhý den telefonát, že se změna termínu podařila, že místo 10.2 poletíme o 2 dni dříve a to 8.2.2024. Samozřejmě to byl podařený vtip a letenky máme o dva dny déle a o tři dni ježdění více.
03.02.2024 Údolí Dades a město Tinghir
Odjet se nám nechtělo ani za mák, moc se nám tady líbilo a ještě ke všemu jsme si uvědomili, že se vlastně geograficky vracíme domů. Přes to se nám ani časově, ani kilometrově nepřehoupla dovolená do druhé poloviny, takže je dobrá nálada zpět a jedeme zažívat nové dobrodružství. Balíme a vydáváme se do města Ouarzazate kolem známých ateliérů, nostalgicky poznáváme památku UNESCO Warzazát a silnicí RN10 mažeme severně na Tinghir. Kousek za městem odbočujeme vlevo na vedlejší slepou silnici, která vede k solární elektrárně Ouarzazate Noor, v překladu Arabské světlo. Je to největší elektrárna na koncentrovanou solární energii na světě. Vracíme se zpět na hlavní silnici a jedeme touto silnicí, která vede údolím mezi Vysokým Atlasem a Antiatlasem, lemovanou ksárami a kasbami, kopírující řeku Dades, až k motorkářsky známému údolí Dades s oblíbenými serpentinami. K jídlu si dáváme v údolí výborný kuřecí tajín a přejíme se tak, že při nasedání na Karkulku skoro zboříme jeden veliký květináč s palmou. Navečer dojíždíme do města Tinghir, kde máme zamluvený hotel s krásným výhledem na oázu Todru a v pozadí pohledem na staré město s medinou postavenou z hnědočervené hlíny.
04.02.2024 údolí Todra
Dnes vyjíždíme trošku později, jelikož s vyšší nadmořskou výškou nám klesá rtuť na teploměru, tak nadšeně čekáme na východ slunce, které vše mění k lepšímu, včetně nálady. Hotel s krásným výhledem na oázu máme zamluvený na dvě noci, tak nespěcháme a dnešní cestování a poznávání má relaxační podobu. Vyrážíme s odlehčenou motorkou nejdříve do středu města, jelikož chceme poslat pohledy a natankovat benzin. Denní nájezd máme každý den kolem 300 km, tak vlastně tankujeme every day, i když tam máme ještě nějakou rezervu. Jedeme se podívat do Kaňonu Todra, který je skoro za rohem. Z města Tighir se po silnici RN12 vydáváme přímo do pohoří Vysokého Atlasu, do kterého se kaňon nepřehlédnutelně zařezává. Je zajímavé, že jízda kaňonem mě připomíná plavbu po jezeře Komani v Albánii. Vodní hladina se klikatila mezi skalními útesy tak, že nebylo znát kam plujeme a vypadalo to, že narazíme do skály. Tady je to podobné, není znát kam mizí klikatící se silnice a kam vlastně jedeme. Pokračujeme kochací rychlostí přes celý kaňon a se zvyšující nadmořskou výškou se snižují okolní pahorky. Dojíždíme na náhorní plošinu posetou malebnými, chudými vesničkami. V jedné z nich si dáváme osvěžení a kávu. Počasí máme krásné, ale noční teploty padají pod nulu, protože u venkovního umyvadla ve stínu nacházíme ledový krápník. Restaurace je terasová s výhledem na oázu Tienhir kterou protéká řeka Todra. Tady vysoko v horách je to vlastně říčka a zřejmě proto, že je neděle tak se větší laguny mění v přírodní prádelny. Vidíme jak se zde scházejí ženy se špinavým prádlem a tradičně perou. Na večer se pomalu vracíme stejnou cestou, která se zapadajícím sluncem vypadá úplně jinak, do našeho hotelu s krásným výhledem.
05.02.2024 průsmykem do města Midelt
Zase se nám nechce, ale popoplujeme. Čeká nás opět krásných 300 kilometrů Vysokým Atlasem. Trošku máme opět obavy z nízkých teplot, protože se budeme pohybovat v nadmořské výšce přes 1000 metrů. Ráno za slunce nabalíme motorku, za přítomnosti skoro celé rodiny majitele hotelu a s loučením odjíždíme vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta RN10 vedoucí do Errachidi je kvalitní, rychlá a turisticky hojně používaná. V Errachidě stavíme na odpočinek hledáme banku na výměnu tvrdých valut, jelikož nám už docházely Marocké šušně. Tato činnost je pro mě nezáživná a já si ji pracovně pojmenoval HYDRANT. Znamená to, že hlavní hospodářka Hanička odchází asi tak na hodinu do banky, mě postaví na nějaké místo a já čekám. Prostě hydrant, kam mě postaví, tam stojím. Tentokráte mě postavila k řezníkovi s kavárnou, kde po půl hodince si s dovolením majitele, který nás pozoroval, sedám ke stolu, beru si naše motorkářské helmy a čas využívám na čištění plexi. Řezník mě také pozoruje, obřadně z výšky si přes cukr nalévá do sklenky čaj a posunkem hlavy a nataženou rukou mě nabízí čaj. Já přikývnu a nalévá mě stejně důležitě sklenku výborného černého čaje. Po chvilce se mě vrací rich hospodářka, které nalévá čaj také. S pohostinností se v Maroku setkáváme velmi často a na oplátku rozdáváme reklamní předměty Expedice Apalucha. Vždy s sebou vozíme tužky, otvíráčky na klíče a šňůrky na krk na klíče, vše s potiskem, které vždy vyrovnají alespoň trošku pohostinnost.
Loučíme se s naším čajovým hostitelem, nasedáme na naší Karkulku a jedeme výše do hor. Z Errachidy po silnici RN12 míříme severně kolem reservoáru na vodu All Hassana mezi vrcholky hor. Cestou stavíme na kávu, kterou v Maroku opravdu umějí. Když jsme cizinci, tak se ptají, jestli chceme kafe amerikano, my jsme se naučili pít jejich, je menší z kvalitních kávovarů a očividně jim to dělá dobře. Navečer po 300 kilometrové neúnavné jízdě přijíždíme do motorkářského hotelu dobré úrovně. V recepci jsme vedoucímu udělali radost, když si četl jména v pasech a všiml si, že máme každý jméno vyšité na motorkářské bundě. Pořád dokola opakoval, kdo je Hanka a kdo Karel. Nějak mu ten náš nápad úplně rozhodil sandál. Na pokoji zkouším zdejší TV, Hanička dělá příspěvky, připravíme trasu následujícího dne a po očistě jdeme do hajan.
06.02.2024 cesta z Midelt do Meknés
Noc byla chladná a my spíme v prvním hotelu, kde mají ústřední topení. Fakt, radiátory v Africe. V noci byla zima a nic nezahřeje lépe, než žhavý radiátor. Jen nevím, jaké centrální topení zde používají, ale vypadá to spíše na elektriku a nějaká pevná paliva. Po bohaté snídani kontrolujeme předpověď počasí, venku to ukazuje 2 stupně, tak opět čekáme na teplo dávající sluníčko a s Karkulkou vyjíždíme směrem na Meknés. Cestou Atlasem se příroda začne měnit, je chladnější, zelenější až jsme dojeli do hustých vysokých cedrových lesů. Užívám si zatáčky, není ani horko, ani zima, Karkulka krásně bublá a Hanička vykřikne? „vopice“. Projížděli jsme národním parkem, kde v početných tlupách žijí Makakové. Stavíme na parkovišti, kde jeden domorodec prodává nevyloupané, velké arašídy a radí nám (za malý bakšiš), že tato rodina makaků není agresivní a ty můžeme krmit. Dokonce nám ukazuje (Haničku seznamuje) hlavního bosse tlupy, který musí vždy dostat první a až po té můžeme dávat oříšky ostatním makakům včetně mláďat. Hospodářka Hanička seděla na zídce, kolem ní makakové sedící podle hyanarchie tlupy. Nejblíže na zídce seděl boss, z druhé strany jiné dospělé opice a na zemi roztomilá mláďata. Oříšky nám došly, od domorodce kupujeme vyřezávaného velblouda z cedrového dřeva, zítku Hanička využívá k lepšímu nasednutí na motorku a jedeme dále. Skoro na konci dnešního tripu stavíme ještě u zachovalé kasby, u které nevíme jak se jmenovala, ale přepadlo nás tam hejno školních dětí a došli nám skoro všechny reklamní předměty.
07.02.2024 Meknés a okolí
Poprvé tady zkoušíme ubytování v marockém riadu. Historicky to byly vždy luxusní sídla, nebo paláce s vnitřním dvorem a zahradou, kde se dá zažít ta pravá marocká atmosféra. Dozvídáme se, že v dávných dobách to byly domy bohatých, harémy nebo nevěstince. Okamžitě zamlouvám ubytování na dva dny, ale Haničce původní využití prostor vůbec nic neříká. Budova je ohromná, v přízemí je velký vstupní vestibul, ohromné společenské prostory, které jsou očividně historicky rozděleny na mužskou a ženskou část. Dnes je společný více jak 100 metrů čtverečních oválný prostor se sedačkami s polštáři kolem dokola. Přízemí má zajímavá vitrážová okna z barevných skel s ornamenty, vnitřní prostory jsou obloženy arabskou keramikou a všude i na podleze leží bulíčky s třásněmi. Dnes funguje i jako jídelna, kde nám podávali výbornou snídani. V přízemí je ještě velká kuchyně, recepce, skladové místnosti a sociální zařízení. Náš riad má ještě dvě patra, kde jsou různé druhy pokojů až po luxusní apartmány.
Dnešní den je tzv rezervní, tak je kochací, relaxační a nechvátací. Ráno po snídani se chceme podívat na starou medinu obehnanou vysokou hradbou s branami. Ta největší bohatě zdobená má pověru, že když se sultán zeptal architekta a stavitele v jedné osobě, jestli by dokázal postavit krásnější bránu, ten mu odpověděl „Ano“, tak ho sultán nechal popravit, aby krásnější již nikomu nepostavil. V navigaci. které říkám Lola, máme právě nejkrásnější bránu nastavenou a vyjíždíme. Bydlíme na okraji města, tak nás Lola táhne na centrum. Nevím co se stalo, ale ta mrcha Lola protáhla starou medinou a celým soukem, kolem stánků a trhů, kde jsme motorkářskými kufry lízali stánky prodavačů. V Evropě by to bylo fo pa (Faux pas), ale tady motorky nikdo neřeší. Chodci a kupci ochotně uskakují, ustupují a dělají nám prostor. Po několika minutách dojíždíme k bráně, ale vnitřkem starého města. Máme opět smůlu, protože je brána zahalena suknem a i všechny ostatní brány do náměstí se opravují. Zajímalo by mě, jestli v dnešní době bude špatná oprava také hrdelní zločin? Nakonec neděláme ani fotku, ale je krásné počasí, slunce, teplo a to nejvzácnější příjemně strávený čas. Posadíme se na náměstí do kavárny, dáme marockou kávu, žádné amerikano a pozorujeme městský meknéský cvrkot. Upřesňujeme si ještě dnešní plán cesty a vyrážíme severně k starobylému římskému městu Volubilis. Cesta je krásná, není dlouhá, je zatáčková, což máme na motorce rádi a příroda se mění, je zelenější a ubývá žlutohnědých písčitých barev. Po chvíli dojíždíme k památce UNESCO. Město založili 3 století př. n. l. Féničané, potom ho osídlili Kartágaňé, ale největší rozvoj mělo pod nadvládou Římské říše. Navečer se se soumrakem vracíme do našeho riadu, kde se večer po honosné zahradě prochází skoro deset pávů, chlubících se vějířovitou ozdobou.
08.02.2024 směr oceán Kénitra
Zjišťujeme předpověď počasí, které se nám bude horšit. Nám to ovšem sandál nerozhodí, horší počasí nám nevadí, ale hlavní důvod je, že podle původního plánu jsme měli dnes vracet naší Karkulku v Malaze a zítra se už vracet letadlem domů. Vše je jinak a posunuli jsme odlet o dva dny déle. Hned máme lepší náladu, na poslední chvíli se rozhodujeme, jestli jet na sever Maroka přes hory přímo. kde bude zima a silný déšť, nebo podél pobřeží, kde bude vítr a silný déšť. Bylo to podobný, jako když se rozhoduje morokář Del Fuegos, jestli si vezme na sebe vestu bez rukávů, nebo vestu bez rukávů. Nakonec vyhrává jednohlasně pobřeží, jelikož jsme Kénitru vždy jen projížděli a po pravdě jsme tu nechutnali ještě mořské plody. Cesta probíhá v naprostém klidu a pohodě, neprší a není ani horko ani zima. S naloženou Karkulkou děláme nějaké foto, odpočinkové zastávky a odpoledne přijíždíme do Kénitry.
Navigace nás vedla po opět výborné silnici RN4 a od města Sydi Yahia vedla do Kenitry dálnice. Projíždíme několik policejních kontrol a jsme na okraji města, kde nacházíme náš zamluvený hotel. Jsme tu poměrně brzy, tak jedeme prozkoumat město a okolí. Projíždíme hlavní třídou až k pobřeží, které je vesměs jen turistické. Jsou zde desítky hotelů, restaurací a na okraji je veliký skoro obsazený STLP pro obytné vozy. Ani by jsme nepoznali, že jsme v Maroku, celá oblast nám připomíná středozemní turistické města. Restaurace jsou zde hezké, dokonce na nás mávají i restaurační naháněči, ale my chceme k jídlu ty čerstvé ryby. Z Albánie si pamatujeme, že nejčerstvější ryby byly vždy u rybářských přístavů, tak jedeme směr porto. Jedeme severně podél oceánu a nacházíme přístav. Máme štěstí, protože přímo vedle přístavu je rybí restaurace. Ona to vlastně ani restaurace není, vypadá to jako plechem zastřešený rybí trh s velkými stoly, lavicemi. V jedné okrajové části jsou přípravny a kuchyně a v druhé otevřené části jsou velké betonové grily, kde se ryby a plody grilují. Jedna naháněčka a šéfka kuchyně v jedné osobě, která nás klofla, když jsme parkovali nás posadila ke stolu s žlutým, igelitovým ubrusem a přinesla jídelní lístek. Vybíráme si grilmix, což jsou tři druhy ryb, olihně a krevety. Na stůl nám dává papírový ubrus a jde připravovat naší obědo-večeři. Obratem nám přináší pití, čerstvý zeleninový salát a arabský chleba. Potom přináší velké oválné talíře kde máme nálož mořských specialit a dostáváme poučení, že tady se jí rukama a kosti se hází na stůl na papírový ubrus. Jídlo bylo výborné, ale bylo toho moc. Na stole máme ohromný mastný bordel, nakrmili jsme i dvě kočky, platíme a přejedení odjíždíme do hotelu. Vracíme se na okraj města, hotel je skoro prázdný, jsme tu ubytováni jen my, pár cestovních prodejců a managerů.
09.02.2024 hotel Kénitra
Hotel je navzdory špatným internetovým recenzím výborný, pokoj velký s balkónem a výhledem na bazén. Ráno pohodové, dobrá bohatá snídaně, vše vychází, až na špatnou předpověď počasí, která se vyplnila do posledního puntíku. Úplně jsem slyšel herce pana Kemra. Chčije a chčije. Od rána prší jak z konve a do toho ještě silný vítr od Atlantiku. Po snídani dáváme na balkoně kávu, déšť ještě zesiluje, tak přepočítáváme itinerář a je rozhodnuto. Využíváme rezervní den, dnes se nikam nejede, budeme se flákat v pokoji, plánovat a čumět na TV. Vlastně je to první a jediný den, kdy nesedneme na Karkulku. Flákání nám nevydrželo moc dlouho, v pokoji máme teploučko, venku prší, ale po poledni se dostavil můj nepřítel, hlad. V motorce máme vařič a pár polívek, ale honí nás mlsná na něco dobrého. Ven stejně musíme jít, protože je potřeba prodloužit a zaplatit rezervaci, tak jsme zašli i do nedalekého supermarketu. Koupili jsme balenou vodu, nějaké zavařené maso, párky, pečivo a instantní polévky. Na obalech to vypadalo luxusně. Vracíme se do hotelu úplně mokří, zaplatíme v recepci ještě jednu noc, dostáváme ještě od recepčního nabídku, že nám zakryjí motorku plachtou, což odmítáme a pospícháme do pokoje recyklovat nakoupené potraviny. Začínáme polévkou, která se nedala jíst, nevadí, to zavařené maso v konzervě vypadá výborně. Při ohřívání už přemýšlím, jestli jsme to nekupovali v sekci žrádlo pro psy? Přes ujištění hospodářky, že ne, stejně končí maso v záchodě. Poslední máme párky, na reklamním obalu vypadají luxusně, jedem loupám a vnitřní párková náplň chutná jak pilinová drť.. Naštěstí je tu pouličních psů a koček hodně tak to dostanou. To byla poslední šance zahnat hladík. Najednou někdo klepe, jdeme otevřít a je tam recepční s velkým tácem s talíři, příborem, pitím a velkým tajínem. Prý pozornost hotelu. Dostali jsme výborný tajín s kuskusem, kuřecím a zeleninou. Bylo to výborný, Aláh je s námi a hladík se odstěhoval do Humpolce. Večer dáme na balkoně kávu, dáme zprávu domů do Houstonu a s nadějí lepšího počasí na druhý den jdeme spát.
10.02.2024 přejezd do Ceuty
Hned po dobré a bohaté snídani sedáme natěšeni na Karkulku, čeká nás přejezd, přiblížení k trajektu a přibližující se cílové čáře naší dovolené. Dnes je den přesunu, bez poznávání a přesto si jízdu užíváme, protože neprší a ježdění nás baví. Do Španělské Ceuty to máme skoro 300 dálničních kilometrů tak nespěcháme. Když začalo pršet, tak stavíme u benzínky na kávě a rychlém občerstvení. Jediné, z čeho jsme trošku nervózní jsou hranice, aby jsme tam nezkysli na 5 hodin. Když vjíždíme do hraničního pásma tak je tam první pasová kontrola, kde nás celník navede, kam jet. Před námi jsou tři fronty s minimálně dvaceti auty v každé. Jdou na mě mdloby, v duchu počítám, že to je na tři hodiny čekání. Když celník vidí můj otrávený ksicht, říká, jeď do čtvrté lajny. Tam nikdo nebyl a ještě byl uprostřed silniční kužel. Objel jsem ho a po 300 metrech jsem byl sám u celní budky. podal jsem pasy a během minuty jsme byli z Marockých hranic pryč. Na Španělské hranici byl aktivní celník hledající kontraband, tak nám prolezl kufry, což netrvalo dlouho a byli jsme ve chvilce ve Španělsku a přitom ještě v Africe. Za deště dojíždíme do hotelu Parador, kde jsme byli ubytování za příjezdu.
11.02.2024 zpět do Evropy
Dnes nás čeká přejezd zpět do Evropy. Musím uznat, že to mají dobře vymyšlené. Trajekty, které tady jezdí jsou vlastně pendleři. Je to jak kyvadlová doprava a ještě několik společností, tak zde funguje zdravá konkurence. Palubenky jsme si koupili se zpáteční cestou, která je volná, tzn. že můžeme domu jet kdykoli do 24.2.2024. Přijíždíme do přístavu na vjezdní bránu, ale budka společnosti, kterou jedeme je ještě zavřená. Máme čas a tak vzpomínáme , jak nám zde před lety bez našeho vědomí vlezl do obytky imigrant a následná anabáze při poslední kontrole v přístavu. Otevírá se budka naší společnosti, ještě celní kontrola a jedeme na trajekt. Je ještě před sezonou, tak jede jen pár aut. Loď je skoro prázdná, ale tím že není naložená a ještě typu katamaran, tak hrozně houpe. Než se nadějeme, vidíme Gibraltar z málo známé strany a vyjíždíme z trajektu už v v přístavu Algeciras. Začíná pršet, tak tak útočiště před deštěm nacházíme ještě v přístavu pod stříškou celní budovy. Koukáme na předpověď, na meteoradar, oblékáme nepromoky a za deště vyrážíme směr Malaga. Původně jsme chtěli poslední dovolekovou noc zůstat někde v okolí Gibraltaru, ale počasí se tak zhoršilo, že útes není ani vidět, tak se vydáváme nejrychlejší cestou do Malagy. Děláme jen jednu zastávku na kávu u jedné benzinky, k jídlu si dáváme ještě teplý toust a pokračujeme dále. Nepromoky máme výborné, tak nejsme mokří, jen s botami jsme šlápli vedle. Nepromokavé jsme nechali doma a na dovču jsme si vzali letní vzdušné Klimy. Promočené jsou na kost takovým způsobem, že každý krok z nich vytlačuje tak decku vody. Večer dojíždíme do hotelu Flatotel, kde moje celovečerní činnost znamenala sezení na záchodové míse a fenování úplně promočených bot.
12.02.2024 Malaga – letíme domů
Poslední den dovolené si chceme ještě užít, snídani máme v hotelu Flatotel, balíme a jedem hltat poslední španělské kilometry. Dnešní den bereme nostalgicky, jelikož do těchto míst jsme před hodně lety jeli úplně první dalekou cestu osobním autem ještě s našimi dětmi. Od hotelu v Benálmadeně míříme do přímořského letoviska Torremonilos. Máme několik hodin čas, tak v jedné restauraci dáváme kávu, cestou potkáváme jednu českou obytku a nakonec nacházíme i hotel a pláže, kde jsme s dětmi trávili dovolenou. Jdeme na pozdní oběd a přesouváme se do Malagy k odevzdání naší motorky do firmy DEmoto Malaga. Když dojíždíme k provozovně, čekal nás šok. Je zavřeno, ale nevypadalo to jako pauza na oběd, po španělsku maňana, ale na férovku bylo vše zavřené, včetně železných rolet a masivních železných vrat. Okamžitě mě hlavou prolétá webová stránka motogbox.cz, kde mají záložku svátky v Malaze a termíny, kdy je firma zavřená. No, masakr. Do toho ještě přemýšlím, že již nejdou přeobjednat letenky a musí se koupit nové. Voláme domů a nakonec přijel majitel na skůtru, což nás uklidnilo. Tak jsme z motorky přebalili věci do zavazadel, rozloučili jsme se Karkulkou, pohladili jsme jí a odevzdali do firmy k odpočinku. Za měsíc sem poletí Patrik, tak zase ožije. My se Uberem vydáváme na letiště a letíme domů.