článek vyšel v časopisu
بعثة أفريقيا 2010
(Expedice Afrika 2010)
Odjíždíme po silnici N8 a jedeme směrem na Marakéš. Cesta ubíhá dobře a nacházíme Euro camping u města Azrou. ( www.camping-morocco.com N 33o 26‘ 36,3‘‘, W 5o 11‘ 25,2‘‘) Je položen na jižním svahu až s kýčovitými stavbami, bazén byl v rekonstrukci a další budovy se stavěly, servis pro karavany a elektrická přípojka je samozřejmostí. Po příjemné noci nás čeká asi 400 km do Marakéše. Cesta ubíhá dobře a kolem páté hodiny dojíždíme do tohoto exotického města. Okolní teploty se drží pořád nad 40o C, a proto je kemp s elektrickou přípojkou nutností. Jelikož jedeme dvě posádky, druhá osobním vozem, nacházíme na předměstí hotel Best West Garden s bazénem. Marakéš je po Casablance druhým největším městem Maroka. Na cestě od severu k jihu pozorujeme, že arabský styl života přechází více v berberský. Marakéš je toho příkladem, jelikož byl založen berberskými atlaskými kmeny. Jinak se od jiných měst moc neliší, Jako vždy je tu staré město – Medina a novodobá část stavěná Francouzi. V jeho srdci se nachází to nejzajímavější a to náměstí Djemaa El Fna, kde se každý den odehrává zajímavé dění. Jsou to letité rituály, kde se volné nezajímavé prostranství sousedící se soukem mění každý večer v obří venkovní restauraci. Zbývající části náměstí se zaplní lidovými vypravěči, zpěváky, prodavači vody, kejklíři, zaříkávači hadů a ohňů. Než vyrazíme do města, sháníme opět průvodce. Když jsme uspěli, bereme Grand taxi a hurá poznávat. Je kolem 20 hod a taxík nás veze nás přímo kolem minaretu Koutoubia na náměstí Djemaa El Fna. Jak nás taxík vysadí, dýchne na nás úžasná atmosféra. Nevíme, kde se tu ti lidé berou, ale dav nás vtáhne a vede přímo palmovou alejí do středu náměstí. Pomalu se smráká a průvodce nás vede do souku, protože si chceme koupit na památku dřevěnou berberskou masku. Ven vycházíme až za tmy, kdy náměstí už dýchá nočním životem. Zážitek se nedá popsat, vůně různých kadidel, dřevěného uhlí, orientálního koření a grilovaného masa. Kamera jede nonstop a fotoaparátu nenasazuju už ani krytku a pořád fotím. Je skoro noc a vracíme se do hotelu. Usínáme s vědomím, kolik nových pocitů a poznání nám tato země dává.
Ráno se loučíme s naším cestovatelským kamarádem Ervínem, který se již vrací domů. My nastavujeme navigaci na město Ouarzazate – bránu do Údolí Dráa. Jelikož je srpen, jedeme na jih, tak se bojíme stále se zvyšujících teplot. Jedeme po silnici N9 a po hodině jízdy se dostáváme do pohoří Atlasu, kde s přibývající nadmořskou výškou klesají teploty na příjemnější hodnoty. Přesto i ve výšce kolem 3000 metrů nad mořem se drží přes 30o C. Atlas je těžko popsatelné pohoří, ale mělo by se jmenovat pohoří barev. Krásné, klikaté stoupající silničky, které se nenásilně zařezávají do krajiny, mají pokaždé jiné barvy. Asi 50 km před městem Ouarzazate vidíme odbočku na kasbu Ait Ben Haddou. Je to asfaltka o šířce maximálně 3 metry, kde potkat protijedoucí auto, znamená pravou stranou auta sjet na kamenitou krajnici. Dojíždíme do vesnice, žijící pouze z turismu a slávy nejznámější kasby v Maroku, která je již v dohledu. Nachází se na pravém břehu řeky Dráa, která je v tomto období vyschlá. Její stáří se jen odhaduje a nedá se určit. Dříve se využívala jako útočiště pro karavany, které vozily sůl, zlato a otroky potom dále přes Atlantik. Dnes je to památka pod záštitou UNESCO, což zaručuje šetrnou rekonstrukci těchto staveb. V kasbě žijí berbeři a za mírný poplatek se můžete podívat do vnitřních prostor. My to ovšem odmítáme, jelikož se nám to zdá nepatřičné až vlezlé. Obcházíme kolem, nakukujeme jen za hradby a poznáváme arénu z velkofilmu Gladiátor. Je 45o ve stínu a tak se vracíme do vesnice, dáváme si zmrzlinu, pití, kávu a odjíždíme zpět po silnici N9 do Ouarzazate, kde nacházíme klidný a levný kemp (70Dha N 30o 55‘ 24.17“ W 6o 53‘ 12.01“). V okolí tohoto města se nachází několik filmových studií postavených americkými filmaři. Natáčelo se tu mnoho známých filmů a finanční injekce milionu dolarů je na stavbách a úpravě města znát. Druhý den jedeme opět po silnici N9 na jihovýchod země podél vyschlé řeky údolím Dráa. Několikrát přejíždíme vyschlé vádí kolem palmárií, kde stojí krásné ksáry stavěné z nepálených okrových cihel. Žijí tu opravdoví berbeři, velice chudí, šťastní, spokojení se svojí skromnou úrodou, bez stresu a evropského syndromu nedostatku. Cestou směrem na město Zagora vzrostla venkovní teplota na 51o C ve stínu, klimatizace a lednice už dávno ztratily svou účinnost a jelikož jsme se dočetli, že je to jedno z nejteplejších míst v Maroku otáčíme se a jedeme zpět na Ouarzazate. Nebudeme dělat žádné hrdiny a z obavy z přehřátí organizmu to 80 km před Zagorou vzdáváme, ale vytváříme tím důvod, proč se sem někdy vrátit.
Jedeme zpět směr Marakéš. Cestou se ještě stavíme v Atlas Corporation Studios (N 30o 56‘ 26.53“ W 6o 58‘ 00.81“), kde si prohlídku nemůžeme nenechat ujít a zjišťujeme, že se zde natáčelo více jak sto filmů. Teploty se pohybují pořád nad hranicí 40o C a pohyb na slunci je nemyslitelný bez pokrývky hlavy.
Odjíždíme od filmových ateliérů a odbočujeme na silnici N10 směr Agadir. Cesta je dobrá, ale asi po 10 km se asfaltový povrch začal zužovat jen na šířku jednoho auta, kde krajnice je široká, kamenitá a hodně hrbolatá. Jízda je opravdový adrenalinový ofroud, bohužel není vhodná pro obytné auto. Pokaždé, když potkáme protijedoucí auto, oba vozy musí sjet pravou stranou na kamenitou, nezpevněnou krajnici. Do hlavního města je to stovky kilometrů a někteří maročtí řidiče odmítají vzájemně sjet z vozovky a připomínají setkání s beranem. I zde přejíždíme vádí bez známek asfaltu a v hrozném stavu, tak obracíme a vracíme se na silnici N9 a jedeme zpět na Marakéš. Cesta je dobrá, pro nás již známá a v Marakéši hledáme kemp. Na okraji města nacházíme dle souřadnic ( N 31o 42.408‘ W 7o 59.407‘ ) Camping Le Relais de Marakesh, který je nejlepší ve kterém jsme byli. Cena je sice vyšší 230 Dha, ale je na velmi dobré úrovni. (http://www.lerelaisdemarrakech.com/) Odpočinkový den trávíme u bazénu, vířivky, relaxujeme a nabíráme sílu na další cestování.
Další den po ranní koupeli v bazénu vyrážíme směr Agadir. Po chvilce jízdy se napojujeme na dálnici, která není ještě zakreslená a není ani v mapách a vede až do této metropole. Je nová, ve výborném stavu, zpoplatněná a jedeme skoro sami. Tak prázdnou dálnici jsem snad nikdy nezažil. Jedinou nevýhodou jsou odbočky na benzinky, které ještě nestačili postavit. Po pár hodinách jsme v Agadiru. Je to město, které mělo ve své historii velkou smůlu. Čtyři roky po ukončení kolonizační nadvlády postihlo v roce 1960 velké zemětřesení s ještě většími, katastrofálními následky. Spolu s katastrofou přišlo obrovské odhodlání národa na znovupostavení města, kdy dnes vidíme moderní panelákové města s parky, plážemi a moderními budovami. Bohužel se nám zdá, že nebýt vlajících, červených vlajek se zlatou hvězdou na ulicích, nepoznáme, že jsme v Maroku. Tuto marockou kulturu město ztratilo a dostalo nádech španělského, moderního, pobřežního města. Částečně tomu napomohly investice evropských zemí do obnovy měst. Parkujeme kousek od pláže, nakupujeme nějaké potraviny, které jsou daleko dražší jak ve vnitrozemí, jdeme na procházku a následně odjíždíme podél pobřeží jižně pod Agadir. Po velice kvalitní silnici N1 jedeme do města Tiznit, kde víme o dalším kempu a stání. Cestou nacházíme směrovou ceduli na kemp, odbočujeme a chceme se na něj podívat. Bohužel cesta je tak špatná a úzká, že se vracíme a jedeme dále na Aglou Plage. Projíždíme městem Tiznit a vidíme ohromnou kolonu aut a shromáždění lidí. Nevěděli jsme co se děje, ale byly to nějaké oslavy před začínajícím ramadánem. Pestře oděné ženy, slavnostně muži a bojovníci na koních s dlouhými puškami, jedny v bílých jilbabech a druzí v černých, se shromažďují na volném prostranství a připravují se na zápolení podobné evropskému koňskému pólu. Děláme jen pár rychlých fotek a dostáváme za to napomenutí místního policisty zdviženým ukazováčkem. Snažíme se být turisty nekonfliktními a tak fotoaparát schováváme. Pokračujeme dále na jih a nacházíme Sidi Ifni Camp s polohou na útesu s výhledem na Atlantický oceán (N 29o 23‘ 07.26“ W 10o 10‘ 24.77“). Zde se nám zkazilo počasí a začal vát silný vítr od oceánu. Při večerním prohlížením map zjišťujeme, že jsme od Kanárských ostrovů, co by kamenem dohodil.
Ráno se obracíme směr sever a poprvé se začneme geograficky domů vracet a přibližovat. Jedeme zpět po silnici N1 na Agadir. Cestou se stavíme v Tiznitu a chceme si prohlédnout starou medinu se soukem, jelikož chceme nakoupit nějaké orientální koření a aragonový olej, tekuté zlato Maroka. Je to olej, který je lisován z plodu aganie a roste jen v okolí Agadiru. Staré město je obehnané okrovou 5 km dlouhou a vysokou zdí, kde vstup tvoří osm hlavních vchodů z různých stran. Nejznámější se jmenuje „ Les Trois Portes“ (tři brány), což je záhada, jelikož jsou ve skutečnosti čtyři. Nakupujeme vše na starobylém souku, mamka se ztrácí ve šperkařské čtvrti, nacházíme ji a jdeme se podívat na náměstíčko Mechouar, které se svými kejklíři a vypravěči snaží napodobit náměstí v Marakéši. Krásné město opouštíme, pokračujeme dále, Agadir míjíme a pár kilometrů severně máme vytipovaný Atlantica Park s bazénem, restaurací a internetem. (N 30o 35.24‘ W 09o 45.08‘, www.atlanticaparc.com) Zůstáváme tady den a relaxujeme u bazénu. Další den pokračujeme na Casablancu a ubytováváme se v Camping Le Calme (N 31o 25.95‘ W 09o 39.40‘ www.campinglecalme.populus.ch).
Ramadán – devátý měsíc islámského kalendáře – jeden z pěti pilířů islámu – právě začal. Přes nedoporučení pár cestovatelů se přesto pohybujeme v této době po Maroku. V každém případě se nedoporučuje provokovat . Mezi provokace patří : jíst, pít a kouřit na veřejnosti, což jsme dodržovali a celé období proběhlo bez sebemenších problémů.
Po příjemné, chladné noci, kdy velká bouřka s deštěm přinesla i písek z nebes, pokračujeme dále na sever do města přímořského Essouira a jdeme si ho prohlédnout. Parkujeme kousek od přístavu, kdy k nám přistupuje mladý teenager a nabízí nám hlídání auta. Po předchozích zkušenostech souhlasíme, platíme mu 10 Dha /1EUR/ a pro jistotu si ho fotíme, jelikož při návratu tam budou ještě dva a budou tvrdit, že ho hlídají všichni. Následně si jdeme nejdříve prohlídnout přístav, pláže a potom zamíříme do starého města. Na první pohled je znát, že toto město zakládali Francouzi. Medina je obehnaná hradbami, které nejsou v kasbickém stylu, ale je kamenná a velice kvalitně postavená. Procházíme místní souk, nakupujeme pohledy a jiné drobnosti a vracíme se k autu. Tam nás čeká náš hlídač, který opravdu kolem auta korzoval celou dobu. Chceme mu dát ještě jako dárek pivo, on s gestem zipu na rtech a slovy „ramadán“ odmítá, tak mu dáváme reklamní propisky a zapalovače. S úctou nám děkuje a my pokračujeme na město Safi. Po cestě máme štěstí a vidíme kozy lezoucí po aragonových stromech pojídající jeho plody. Je to zajímavá podívaná. Město založené Portugalci je hodně průmyslové. Opět oceňujeme navigaci a naše POI body a nacházíme krásný, stromy stíněný International Camp de Safi (N 32o 19‘ 00.91“ W 09o 14‘ 16.24“, 115 Dha). Obratem jsme u velkého bazénu, kde se za horkého dne svlažíme a jedeme do města. Jelikož je to kus cesty, venku zastavujeme Petit taxi, které nás veze až na tržiště ve staré Medině. Jdeme se projít soukem, který je přeplněn evropsko-čínskými tretky, tak nakupujeme jen nádoby na tajín, nějakou keramiku a hurá do kempu. Večer popíjíme moravské víno, krmíme pávy a toulavé psi, kteří zřejmě patří k inventáři kempu. Další den pokračujeme po N1 a dalším přespání v International kempu dojíždíme do Casablanky. Jdeme se projít, prohlídku města děláme bleskově po japonsku a jedeme dál. Cestou se zastavujeme a parkujeme přímo na pláži, kde trávíme odpočinkový den u atlantického oceánu, který se pyšní vyššími teplotami než středozemní moře. V přípravách a itinerářích cesty jsme udělali zřejmě velkou chybu a to, že jsme první polovinu cesty navštěvovali vnitrozemí, které je přesyceno ryzí marocky berberskou kulturou, kdežto poměrně špinavé pobřeží a velká, betonová města poznamenána turismem, poznáváme na konci dovolené. Asi jsme trošku „jiní“, ale brzo si to uvědomujeme a vracíme do vnitrozemí do města Meknés. Zde se teploty opět šplhají k 50o C a bohužel nenacházíme otevřený kemp, tak z důvodu teplotní rekonvalescence organizmu jdeme na noc do hotelu IBIS. Meknés se nachází v údolí a dělí ho na dvě poloviny za léta vyschlé vádí řeky Oued Boufekrane. Patří mezi starobylá města Maroka, které kdysi bylo i hlavním městem, honosíc se opravdu historickou architekturou. Pro nás získalo úplně jinou prioritu. Bylo to první město, kde jsme našli tři kempy, ale všechny byly zavřeny. A potom ta horší zkušenost, bylo to místo, kde nám poprvé obsluha ve venkovní restauraci nabízela hašiš. (Samozřejmě obchod neuskutečňujeme) Marocky se hašiš řekne „Kíf“ a na severu se s ním setkáte často. Dle průvodce se pěstuje právě v pohoří Rif pro jeho těžkou dostupnost terénu a jeho dobrou polohu pro export do Evropy. Po Meknésu se pohybujeme pěšky a jako pokaždé využíváme služby Petit taxi. Cena vychází na 1 Dha za kilometr, což není ani 2,50 Kč a taxikáři neokrádají. Rozložení se moc neliší od ostatních měst, medina je v srdci města, nový a starý melah (židovská čtvrť) jsou hned vedle sebe a jako všude je ville nouvelle. Přes to vše je orientace jednoduchá a toto město zvládáme i bez průvodce. Nejvíce se nám líbil starobylý souk a ohnisko mediny Place El Hedim, které se honosí vysokými hradbami kolem a se vstupní, branou Bab Mansour, pojmenovanou po svém architektovi. Legenda praví: Když přijel sultán zkontrolovat pokračující stavbu, zeptal se El Mansoura, jestli by ji postavil ještě lépe. Když architekt odpověděl „ano“, byl okamžitě popraven. Rozmar panovníků se odhadnout nedá. Po stráveném krásném dni odjíždíme opět severně po silnici N13 směr Tétouan, které jen míjíme a návštěvou rekreační oblasti Martil poznáváme krásné bělostné pláže středozemního moře. Ubytováváme se v posledním marockém Kempu Al Boustane Martil (N 35o 37‘ 43.88“ W 05o 16‘ 39.75“) s velice dobrým vybavení a wifi internetem. Další den by se mohl nazvat plážový, jelikož odpočinkovým pobytem u moře zaháníme smutek nad odjezdem z Afriky. Po poslední noci děláme servis vozu, beru staré tričko, po zádech podlézám celé auto a kontroluji podvozek. Drogové kartely si občas vyberou nějakého koníka a pod auto mu nalepí balíček s drogou, aby tento netušící řidič dokonal transfer do Evropy. Nic naštěstí nenacházím, tak jedeme na hranice, kde nás policie opět předhodí rádoby poradcům, podvodníčkům do zavřeného odstavného pruhu. Všechny celní dokumenty na průjezd hranice máme napsány dopředu a připravené, tak podvodníčci nemají za co bakšiš požadovat. Nakonec jim dáváme za rychlý průjezd drobné Dha, které nám zůstaly. Španělské hranice proběhly ještě rychleji a v klidu. Projíždíme Ceutou a držíc se značek „porto“ se blížíme k přístavu, kde až u vjezdu kupujeme palubní lístky. Před naloděním, tentokráte na obří katamarán teprve procházíme drogovou razií a důkladnou prohlídkou obytného vozu. Chudinka německý ovčák, který zřejmě hned po ránu snídá hašiš, nám prolézá a pročichává s policejním psovodem auto. Páníček jen tichým pískáním a pohybem ruky dává pejskovi povely a ten okamžitě hledá. Nic nevezeme, ale přesto sledujeme šťouraly s obavou, kdy začne pes štěkat a nejvíce u pytle se špinavým, smradlavým prádlem. Zde se pejsek trošku zarazil, ale nakonec nás obratem pouští a po další pasové kontrole najíždíme na trajekt. Za 35 minut po vyplutí vjíždíme do přístavu v Evropě.
Tento článek vyšel i v časopise Camping, Cars & Caravan.