Turecko je zemí mnoha kontrastů, bylo pro nás zemí autem nepoznanou a neprávem obávanou. Veškeré naše pochyby z cesty, strach a neznalosti se rozplynuly přejezdem hranice, poznání prvních dojmů, kultury a lidí.
Plánovat každou dovolenou začínáme s velkým předstihem. Pravidlem je, že každé vánoce již diskutujeme o cíli dovolené nadcházejícího roku. Tentokráte po demokratickém rodinném hlasování bylo rozhodnuto – Turecko. Začal čas krásného shonu a maratónu hledání informací, objednávání cestopisů, map, aktualizací GPS a plánování itinerářů.
Problém nastal při sestavování posádky. Jsme rodina se smyslem pro humor, takže již několik let jezdíme pod jménem Expedice Apalucha o.s.. Začalo to v době, kdy děti ještě neodmlouvaly, nepotřebovaly takové kredity a kapesné. Jednou jsme seděli a abychom zvedli jejich sebevědomí a důležitost, tak jsme založili přípravný výbor EA. Já (taťka Karel) předseda, mamka Hana (hospodář -jako doma), dcera Stáňa a syn Patrik – členové. Každému rodiči přeji pohled do dětských důležitých očí při podepisování zakladatelských listin a valných hromad. Patrik v té době skoro neuměl psát. Od této doby jezdíme s polepeným autem, všichni musí nosit jednotná trička s výšivkami, kšiltovky a holky kšilty. Samozřejmě na autě nesmí chybět dobře viditelná česká vlaječka. Povinnou výbavou jsou i průkazky, které musíme nosit. Z Apaluchy jeli všichni mimo naší dcery Stáni. V jejich letech měla již jiné plány. Problém začal s naším čtyřnohým miláčkem. Máme fenku německého ovčáka se jménem Candy a přezdívkou Kaďák. Všichni ho chtěli sebou. Dříve jsem si myslel, že v Turecku se bere pes jako nečisté zvíře, ale kamarád mi vysvětlil, že podle pověsti pes vyhrabal pozůstatky Proroka Mohameda a proto i naše Candy alias Kaďák musí zůstat doma.
Den „D“ nastal. Třicet dní balíme a nemáme pořád hotovo. Konečně vyjíždíme. Vyrážíme po D1, kde nám příbory skáčou sami ze šuplíků , zapichují se do podlahy a tančí radostí , že už jedeme. Projíždíme Slovensko a první spaní je na odpočívadle v Maďarsku. Další den přejíždíme do Rumunska. Při cestování nikdy nespěcháme, vždy upřednostňujeme bezpečnou jízdu. Nepreferujeme ani jízdu v noci. Je velké riziko usnutí mě nebo protijedoucího řidiče. Další riziko je divoká zvěř a jezdit v noci s obytným vozem, ve kterém mohu kdekoli přespat, je také nesmysl. Hlavním cílem letošního cestování je moře a teplo. Dojíždíme do Constanty a plíživým pohybem na jih se blížíme k bulharským hranicím. Moře nechceme pouštět ani z dohledu. Projíždíme Bulharsko kořeněné Černým mořem a jsme na hranicích Turecka.
Přechod se jmenuje DEREKÖY HUDUT KAPISI (N41° 58’04.15 E27° 27’32.46) a vypadá jako u nás před 20ti lety. Jen kontrolních stanovišť je daleko víc. První nás čekají bulharští celníci s dezinfekcí auta. Je to koryto se sprchovací bránou, která nefunguje. Jakmile jsme se ocitli v celním prostoru, začíná byrokratické peklo. Jedeme přes sedm kontrol. Docela velký zážitek s přívlastkem stresu a strachu. Když už je polovina kontrol za námi, vyženou nás z vozů na vyřízení víz. Je to anabáze několika přepážek a úředníků. Po první identifikační kontrole a scanu našich pasů, nás posílají na vízum. Tam zjišťujeme, že na rozdíl od Slovenska máme bezvízový styk. Poslední přepážka je nejhorší. Tam musí zapsat vozidlo do pasu řidiči. Nikdo jiný potom s autem nesmí vyjet ze země. Do pasu zapisují evidenční kód, podle kterého hledal následující úředník SPZ v počítači. Nasedáme do auta k hurá k další kontrole. Projíždíme ještě tři železobetonové zátarasy, dvě exkurze našeho vozu a jsme v konečně v Turecku. Ještě zde navštěvujeme banku, měníme peníze a těšíme se s pocitu nezpoplatněných dálnic a silnic.
Turecko je nazývané „Malá Asie“ nebo „Most mezi Evropou a Asií“. Každý si ale představí idylické pláže omývané hned několika moři. Turecko je hlavně významnou kolébkou lidské civilizace. Je to země s velkým tajemstvím a to rozmanitostí. My se vydáváme na jih po silnici E87 přes město Kirklareli k dálnici O-3 na Istanbul. Po testech kvality D1 u nás, v Rumunsku a Bulharsku si připadá naše auto jako v ráji. Oceňuje dobrý stav a kvalitní povrch. Stavíme na odpočívadle asi 30 km před Istanbulem a přemlouváme sami sebe, jestli máme vjet do největšího města Evropy. Začíná se stmívat a my víme, že nestačíme město přejet a nemáme žádný plán na přespání. Rozhodneme se riskovat a večer vjíždíme do tohoto gigantického města.
Istanbul je proslulý především jako město, které se rozkládá na dvou kontinentech. Je to největší město v Turecku. Žije v něm skoro 20 mil obyvatel. (Oficiálně 12 mil) Do historie se zapsal Istanbul pod jmény Byzantion, Konstantinopol a Cařihrad. Nachází se a zároveň ho rozděluje Bosporská úžina. Donedávna jsem si myslel, že je to hlavní město, ale je prý málo turecké. Metropolním městem Turecka je Ankara. Když projíždíme město, oceňujeme pomoc navigace a vůbec nelitujeme vjezdu po soumraku. Noční Istanbul je nádherný, i když bloudíme. Dostáváme se k centru starého Istanbulu, kde se nachází největší památky. Při neidentifikované jízdě jsme si všimli stání několika obytných vozů. Bohužel jsme to místo přejeli, vrátit se nešlo a nezbývalo než udělat okruh kolem bazarové čtvrti. Stelplatz se nachází na břehu Bosporu ve starém Istanbulu.(N41o 00’06.63 E28o 58‘ 38.72) Má perfektní polohu, kousek od Modré mešity s krásným a lákavým pohledem do Asie. Po Istanbulu se z tohoto místa můžete pohybovat pěšky, veškeré významné památky jsou nedaleko. Cena je 20 TL za 24 hodin ( 10EUR), voda, chemický záchod za poplatek. Stání bylo plné italských a německých karavanů, ale místo se pro nás ještě našlo.
Ráno posnídáme a jdeme pěšky po památkách. Začínáme Modrou mešitou, která dostala jméno podle množství modrých dlaždiček, jež zkrášlují její interiér. Postavena byla letech 1609-16 Ahmedem I. Honosná, pyšná stavba vyvolala v muslimském světě ostré protesty, protože mešita se šesti minarety byla považována za pokus o soupeření s Mekkou. Již při vstupu na nádvoří jsme hlídáni místní policií. Tam se nachází Rituální kašna, která kdysi sloužila očistě před modlitbou. Dnes se muslimové fyzicky očistí ještě před vstupem na nádvoří, ve vestibulu jednoho z minaretů. Při vstupu do mešity jsme požádáni policií o sundání bot a ženy si museli zahalit ramena a kolena. Interiéry jsou překrásné. Udivily nás velikosti prostor s technickou stavební náročností kaskád kopulí, podepírající jen několik pilířů. Příjemná je i chůze bosých nohou po kvalitním, ručně tkaném koberci, který pokrývá celou podlahu mešity. Přes náměstí Sultanahmet se vydáme k ještě velkolepější stavbě a to chrámu Hagia Sofia, která se řadí k nejvelkolepějším architektonickým výtvorům lidstva. Vznikl kolem roku 500 n.l. jako kostel a v 15. století ho přestavěli na mešitu s minarety, hrobkami a rituální kašnou. Historickou souvislost potvrdí mozaiky zachycují Krista nebo Pannu Marii hned vedle islámských reliéfů. Kdysi kostel, potom mešita, dnes je to největší muzeum v Istanbulu, ne nadarmo se nazývající „Chrám boží moudrosti“. Chytří už jsme dost, tak jdeme dál. Vyrážíme směrem na Serailový mys, kde se nachází palác Topkapi. V letech 1459 až 1465 po dobytí Konstantinopole ho nechal Nehmed II. vybudovat jako svoje honosné sídlo. Místo jedné budovy nařídil postavit řadu pavilonů s neobyčejně rozlehlým nádvořím. Palác sloužil jako sídlo vlády až do 16. století. V ohromném areálu se nachází pavilón sultána, školy, knihovny, klenotnice, zbrojnice a mně se nejvíce líbil harém. Celý komplex má rozlohu několika fotbalových hřišť, tak unaveni odcházíme si ještě prohlédnout Grand Bazar. Nachází se východně od zmíněných památek v bazarové čtvrti. Istanbul byl a je obchodní město na hranici mezi Asií a Evropou. Nachází se tu několik bazarů jako Egyptský, Knižní, my jsme si vybrali Grand Bazar, který nás ohromil hned po příchodu. Je to bludiště starobylých uliček zastřešených vykládanými klenbami. Bazar byl založen v 1453 Nehmedem II. Je rozdělen do čtvrtí vždy se stejným druhem zboží. Nachází se tu čtvrtě s kůžemi, starožitnostmi, koberci, zlatem a další. Většina zboží se údajně vyrábí v zákulisí obchůdků. Jsou zde kavárny, restaurace, banky, pošta, policie. Bylo by asi jednodušší napsat, co tam není. Držíme se jen hlavních tříd, abychom našli cestu zpět. Večer se vracíme na náš Stelplatz u Bosporu. Ještě večer jedeme dál. Během pár minut jsme na dohledu Bosporského mostu, brány do Asie. Bospor je úžina, oddělující Černé a Marmenské moře. Při přejezdu fouká vítr, doprava je poměrně hustá, je cítit, jak se most houpe a přesto je to úžasný zážitek. Krásný rozhled na Bospor a vítací nápis „Welcome to Asia“. Jsme hrdi na to, že jsme dojeli autem až do Asie. Pokračujeme dál po dálnici O-2, která vede do města Izmit, kde si nacházíme spaní na dálničním odpočívadle s velkou benzínkou a Burger Kingem. Velká odpočívadla s restauracemi a obchody měla vždy i vlastní ochranku. Vždy jsme se šli zeptat, jestli můžeme parkovat přes noc a přespat. Nikdy se nám nestalo, aby nás vykázali z nějakého parkoviště, spíše naopak, ochotně nám poradili, kde je relativní klid, kde sprcha a záchod. Při cestování po zemi, kterou neznáme, máme vždy obavy o bezpečnost nás i dětí. Turecko nás i po této stránce velice nadchlo. Všude jsme se setkávali s velice hodnými, sdílnými a komunikativními lidmi. Pokaždé si chtěli nevtíravě povídat, odkud jsme. Když jsme řekli Ček, vždy odvětili „Ó Milan Baroš“.
Trošku měníme itinerář a jedeme vnitrozemím jižně na přírodní útvar Pamukkale. Z Izmitu jedeme směrem na Afyon a potom na město Dinar. Tento den je vyloženě přemisťovací a zpestřený servisními úkony okolo obytného auta a doplňováním zásob. Vodu do nádrží jsme jako vždy natočili u benzinové stanice. Voda zdarma je opravdu u každé. Když byla zavřená, ochotně nám obsluha pomohla. S chemickým záchodem to bylo stejné. Z cestování po Evropě jsme zvyklí na omezení vody, odpadu a záchod je pouze za poplatek jinak musíte složitě hledat, kde se dá servis za určitých podmínek zajistit. Zde nic není problém. Ne, že něco nejde. Okamžitě nám chtěl každý oslovený pomoci a přinejmenším poradit. Jak vypadají zásoby jídla. Chleba mají slaný, bílý, který nám opravdu chutnal a nakupujeme vždy hodně ovoce. Vodu na pití a vaření kupujeme raději balenou, vodu čepovanou používáme do nádrže na mytí. Tento den večer dojíždíme k městu Denizli. Jsem již kousek od zmiňovaného cíle. Kemp nenacházíme, tak bivakujeme bez problémů u benzinové pumpy s velkou restaurací, kde se slaví malá turecká svatba s asi 300 svatebními hosty.
Následující den přijíždíme do města Pamukkale, kde nás vítá až kýčovitá kamenná brána s nápisem „Velcome to Pamukkale“ a za ní v dálce zasněženě vypadající panoramata travertinových jezírek. Parkujeme a jdeme si nejdříve prohlédnout stejnojmenné město, které celé využívá turistického ruchu. Po pár minutách nás už slušně oslovují náhončí místních ubytovacích zařízení a doporučují nám hotel Delphine s kempem. Je na velice dobré úrovni s přípojkami na elektřinu, vodou a chemickou výlevkou. Pro osvěžení se můžeme koupat v hotelovém bazénu nebo využít hotelové restaurace. Cena je 20TL za noc, což je velice přijatelné. Poloha kempu N 37o 54‘ 58.25 E 29o 07‘ 16.54. Bazén nás přesvědčil o odpočinkovém dni a ten jsme strávili na lehátkách za krásného slunečného dne. Druhý den jdeme na Pamukkale, Pamuk v tureckém překladu znamená bavlna a kale hrad, tedy Bavlněný hrad. Minerální voda vyvěrající tisíce let na vrcholku hory vytvořila z usazenin bělavého travertinu božská jezírka a kaskádové útvary se smaragdově modrou vodou. Tento panoramatický úkaz je jednou z nejvíce navštěvovaných turistických atrakcí v Turecku. O pramen se lidé zajímali již v antické době, kdy zde bylo založeno lázeňské město Hierapolis z něho jsou vidět jen pozůstatky. Pamukkale bereme z druhé strany a můžeme tuto cestu jen doporučit. Necháváme se vyvést autem kolem travertinové hory na nejzazší místo Hierapolis. Začínáme pěšky procházet Necropolis – antické pohřebiště, kolem ohromného množství antických rozvalin. Část cesty se svezeme mikrobusem, který je v ceně vstupenky a potvrzuje rozlehlost těchto památek. Projíždíme kolem antického Pantheonu, dominantní Byzantské brány až k hlavní třídě u Antických lázní. Koupili jsme vstupenky (23 TLY osoba) a šli jsme do přírodního bazénu s minerální vodou, kde se na dně povalují ruiny antických sloupů. Voda má kolem 40o C, cena je jen za jedno vykoupání a nedoporučuje se pobývat ve vodě déle jak dvě hodiny. My jsme tam vydrželi asi půl hodiny a když jsme šli z vody, tak to bylo poprvé, co nám bylo na vzduchu chladno. Z lázní si jdeme prohlédnout Hierapolis divadlo a to nejlepší nakonec. Travertinové jezírka si prohlížíme shora dolů. Bohužel krása a výjimečnost se nedá ani popsat. Travertin neklouže, vypadá jako pórovitý, drsnější vápenec, což je dobře, protože jdeme bosí. Scházíme pěšky do městečka, kde jsme ubytováni v kempu. Teploty se pohybují pořád vysoko nad 30o C a ochlazuje nás až hotelový bazén. Večer grilujeme tajně poslední zásoby vepřového, asi se to smí, ale určitě ho tady nekoupíte.
Poté nám itineráře ukazují směr Bodrumský poloostrov. Neváháme ani chvilku a vydáváme se k ještě vzdálenějším místům od domova. Do města Bodrum přijíždíme až za soumraku. Cestou míjíme několik kempů na velice nízké úrovni, ale jsme rádi, že město nám ukázalo úplně jinou tvář. To co znamená Krym pro Rusy, St, Tropez pro Francouze, znamená Bodrum pro Turky. Městečka jsou plná hotelů, restaurací a snad nezavírajících obchůdků. Město si prohlédneme a jedeme na nejzazší místo poloostrova. Je to kouzelné městečko Turgutreis. Pomalu začíná noc a je nám jasné, že kemp už nenajdeme. Zastavili jsme a ptali jsme se s jistými obavami hlídky státní policie. Opět zabodovala turecká ochota, okamžitě začali hledat mapy a kempy, které se tu nenacházely a začali se domlouvat, co nám doporučí na přespání. Nakonec nás poslali na velké placené parkoviště u mariny ve středu města, kam nám i zavolali. Při příjezdu nás už čekala ochranka a postavila nás na krásné zastrčené místo. (N 37o 00‘ 10.65 E 27o 15’ 26.89) Cena za 24 hodin je 10 TLY. Druhý den jsme šli udělat pár fotografií mořského obzoru narušeného řeckými ostrovy. Hospodář expedice (mamka) navštívil místní zlatnictví s potřebou exportu několika sametových balíčků. V odpoledních hodinách jsme se přemístili na severní úpatí bodrumského poloostrova do jednoho poměrně dobrého kempu, kde jsme strávili dva odpočinkové dny. (N 37o 07‘ 32.91 E 27o 32‘ 43.67) Zde, na poloostrově, nám naše navigace připravila poměrně horké chvilky. Projížděli jsme uličkami, ve kterých nás nemohl předjet ani cyklista, natož auto. A v jednom zúžení cesty jsme museli sklopit i zrcátka. Naštěstí jsme to absolvovali bez škrábancové újmy naší obytky.
Další putování je ve znamení přibližování se k domovu, jelikož jedeme severně podél Egejského pobřeží, směrem Dardanely. Tento den tankujeme naftu a vodu. Snažíme se tankovat u značkových benzinek, kterých je v této zemi velké množství. Zajímavý je i systém tankování zavedený u všech stanic. Obsluha, která je u každého stojanu, zadá do terminálu SPZtku vozu, potom natankuje auto a při hotovostní platbě bere i peníze. Při platbě kartou Vám dá potvrzení o odebraném množství a ceně, pošle je do hlavní pokladny, kde se bezhotovostní transakce uskuteční a s potvrzením se vracíte k obsluze u stojanu. Ta Vás jinak nenechá odjet. Ten den nacházíme krásné plážové stání asi 10 km od Efesu (N 37o 56‘ 32.42 E 27o 16‘ 30.27), kde při příjezdu stojí jeden italský a dva německé karavany. Stojíme 20 metrů od moře, po levé straně máme ústí řeky, kde navečer chytáme pražmy. Na dohled od karavanu je plážový, bar otevřený až do nočních hodin. Stání je bezplatné a pokud se člověk chová civilizovaně, tak je bezproblémové. Nikdo si nás nevšímal a projíždějící policejní hlídky jen potvrzují velké bezpečí , které je v této zemi samozřejmostí. Západy slunce nad obzorem jsou tak kouzelné, pláže dokonalé, moře teplé, že zůstáváme ještě dva dny. Bohužel válení u moře nám zkrátilo časový rozpočet natolik, že Efesos jsme minuli a nezastavili. Na druhou stranu máme velký důvod, proč se do této země vrátit. Efesos (N 37o 56‘ 27.39 E 27o 20‘ 32.83)je řecké město, které vzniklo asi 1000 let před Kristem a hrálo velkou roli v šíření křesťanství. Je známo, že poblíž Efesu ve skromném kamenném domě strávila poslední dny svého života Panna Maria. Zajímavostí je, že toto místo uctívají křesťané i muslimové a každý rok 15. srpna je navštěvují poutníci obou vyznání. Mezi nejznámější památky Efesu patří Celsova knihovna, kde sochy v průčelí znázorňují Sofii (moudrost), Arete (ctnost), Ennoiu (intelekt) a Episteme (vědění). Dále divadlo vytesané do skály, Hadriánův chrám a další skvosty z této doby.
Následnou perlou Egejského pobřeží, kam míříme je město Izmír. Se svými čtyřmi miliony obyvatel je třetí největší město Turecka, které se nachází v nejvzdálenějším bodě Izmírského zálivu. Svou polohou si město vybudovalo významnou pozici ve světě obchodu, kterou si drží dodnes. Naše cesty vedou středem na náměstí Konak. Navigace nás opět protáhla uličkami až k náměstí, kde po 200 metrech nacházíme hlídané parkoviště. (N 38o 24‘ 59.87 E 27o 07‘ 26.66) Stání má úžasnou polohu, vše máme na pěší dosah hlavních památek Izmíru a dalo by se na něm i přespat(5TLY). Symbolem Izmíru je Hodinová věž na náměstí Konak, která byla postavena za účelem rozšířit v Turecku evropské metody měření času. Připomněla mi malý Big Ben. Dále jsme navštívili krásnou mešitu Konak s blýskavým keramickým obkladem. Kolem Guvernérského paláce jsme prošli do Velkého bazaru, který se podobal tomu v Istanbulu, bez jeho zastřešení. Bohužel jsme tam zabloudili a za dvě hodiny ptaní na „square Konak“ jsme naši perníkovou chaloupku našli. Navečer jedeme dál. V nočních hodinách dojíždíme do města Aliaga a po domluvě s pumpařem přespáváme na benzinové stanici, kde tankujeme a děláme servis. Další den je opět posunovací a dojíždíme za město Dikli, kde nacházíme panenskou zátoku. (N 39o 10‘ 36.68 E 26o 45‘ 52.43) Už ani neumím krásu pláže popsat, horizont mořské hladiny narušuje v dáli jen Řecký ostrov Lesbos. Večer přijíždí policejní hlídka, která zastavuje, pozdraví a hlídkuje s dalekohledem opodál nás, jestli někdo něco nepašuje z Řecka. Zde jsme strávili dvě noci.
Dalším a posledním známým místem, které chceme navštívit je Trója. Kolem desáté odjíždíme z pohádkové pláže s potřebou doplnit zásoby jídla. V Turecku se nám osvědčilo nakupovat v marketu KIPA, jehož síť je zde velice rozšířena. Naše markety by se mohly stydět, trumfnou je, jak velikostí, tak sortimentem. Kolem druhé odpoledne dojíždíme do Tróji. (N 39o 57‘ 25.68 E 26o 14‘ 20.20) Abychom napsali pravdu, tak nás trošičku zklamala. Připadala nám jako rozkopaný kopec, maminka tu očekávala Brada Pitta a my zachovalé nedobytné hradby výškového osídlení. Byl to ovšem omyl zapříčiněný naší neznalostí. Tróju nejvíce proslavil Homerův epos „Ilias“ věnovaný desetileté válce a ukončenou známým Trojským koněm. Vznik se datuje 3000 let před n.l. až do roku 500 n.l., kdy byla devětkrát zničena a znovu postavena. Jen málokterá lokalita Turecka byla podrobena tak důkladnému archeologickému průzkumu jako Trója. Zde je odkryto jen několik z devíti vrstev staveb, obrané zdi a hradby působící ohromujícím dojmem, svatyně, římské divadlo a sloupový dům u jižní brány. Všechny vykopávky jsou dobře popsány z kterého jsou období a ke které numerické a dobové Tróji patří. Nejviditelnější atrakcí je rekonstrukce trojského koně, se kterým se podařilo Řekům obelstít Trojany. Kupujeme nezbytné suvenýry a jedeme dál.
Pokračujeme severně k městu Canakkale, odkud odplouvají trajekty do Evropy. Po silnici E87 to máme kousek a během chvíle jsme v předměstí města. Je tu hodně lodních společností a dva přístavy, ze kterých si vybíráme, ten na okraji města. Značení je výborné a než se nadějeme, jsme v přístavu (N 40o 06‘ 11.96 E 26o 22‘ 46.10). Tady je zakotveno několik trajektů a do jednoho se právě naloďují auta. Zastavujeme, obsluha na nás mává, abychom jeli. My si v tu chvíli uvědomujeme, že jedeme domů. Ne, že by se nám nechtělo, ale je tu tak krásně. Otáčíme se, zapříčiňujeme logistický zmatek v portu a jedeme ještě zpět k moři. Ukážeme trajektu záda a ujíždíme pryč. Jižně od Canakkale nacházíme malebné městečko Dardanos s kempem a stáním hned u moře. (N 40o 04‘ 52.68 E 26o 21‘ 53.80) Trávíme poslední krásný večer s pozorováním ohromných námořních lodí, které konstantní rychlostí proplouvají kolem blikající poziční bóje asi 100 metrů od nás. Další den se smiřujeme s návratem do Evropy a jedeme odvážně na trajekt. Porto na kraji města bylo ten den zavřené, takže jsme museli do středu města Canakkale, do hlavního přístavu. (N 40o 09‘ 03.46 E 26o 24‘ 08.79) Lodní lístek stál 20 EUR, během pár minut jsme první na trajektu a jedeme z tohoto dominantního kontinentu. Tak jako všechny cesty vedou do Říma, všechny lodě z Canakkale a okolí vedou do přístavu v Eceabat. Plujeme šikmo přes průplav Dardanely, křižujeme dráhu velkým nákladním i osobním lodím a vyloďujeme se v přístavu. (N 40o 11‘ 02.73 E 26o 21‘ 36.56) Na lodi využíváme volné chvíle a platíme moři. Je to takový náš zvyk, který mě naučil můj otec, když jsem byl ještě dítě. Při odjezdu z dovolené jdeme k moři, rozloučíme se a vhodíme do vody každý pár drobných mincí. Nejsme pověrčiví, ale nikdy na to nezapomeneme, vždy to někdo z expedice připomene.
Jsme v Evropě a z Eceabat jedeme po silnici E90 na město Gekibolu. Marmenské moře máme pořád po pravoboku a pomalu se s ním loučíme, hltáme kilometry dále severně po silnici D-550 směrem na Edirne. Tentokráte se objevují poslední vlnky moře Saroského zálivu po levé straně. Poslední mořské, dlouhé a písčité pláže a čeká nás jen asfalt a kilometry. Napojujeme se na silnici D-100 a jsme na hranicích. Trošičku máme obavy, jelikož vjezd do země byl dost hektický, ale jedeme plnou parou. Míjíme úplně poslední mešitu, která je přímo na hraničním přechodu Kapikule (N 41o 42‘ 19.08 E 26o 22‘ 03.44) Bojíme se, co se bude dít, jaká kontrola nás čeká. Než se nadějeme, jsme už v celním prostoru, kde navštívíme tax free shop. Nevím jaké tu mají daně, ale na cenách, to není znát. Nekupujeme vůbec nic a hurá do Bulharska. Pokračujeme dále po D1 na Sofii, ale o tom až někdy jindy.
Ani nevím, co mám napsat na závěr. Naše Expedice Apalucha procestovala již skoro celou Evropu. Projeli jsme středozemní ostrovy, byli jsme na Gibraltaru, projeli jsme severní Skotsko, Nordkapp autem byl zážitek a zařadit tuto zemi do žebříčku hodnocení snad nejde. Každá země má něco krásného, ale Turecko nás opravdu nadchlo.
Expedice Orient Expres aneb Praha – Istanbul – ke stažení z časopisu Camping,Cars & Caravans 3/2010