Procestovat Ukrajinu jsme se rozhodli, protože jsme v květnu procourali Bělorusko, poznali zajímavou zemi, kulturu a velice přívětivé lidičky. Proto jsme se nemuseli dlouho přemlouvat k výpravě a poznání další země bývalého bloku sovětských republik. Jako hlavní akcí tohoto roku měla být Sýrie a Jordánsko. Nepokoje a následně i náš konzulát v Damašku nám neumožnil toto uskutečnit. Jak vše dopadlo se dočtete dále.
Již několik let jezdíme na velkou letní dovolenou ve stejném termínu. Je den D a my odjíždíme na Ukrajinu. Přesněji na Krym, polostrov, který omývají vlny Černého moře. Jako každý rok, vyjíždíme ihned po ránu a to v jednu hodinu odpoledne. Ač je vždy vše sbaleno, stejně se nedokážeme z domova odtrhnout dříve. Jedeme jako o závod, D1 přetrpíme a jelikož chceme na ukrajinu jet přes hraniční přechod Čop, musíme jet Maďarskem. Údajně jsou zde celníci hodnější než na přechodu se Slovenskem. První den urazíme kolem 650 km a přespáváme v Maďarsku na parkovišti pro kamiony.
Po propršené letní noci nás čeká přesun do lázní Hajdoszoboszlo. Jsme pořád lázeňští amatéři, zde jsme ještě nebyli, tak se opravdu těšíme. Kemp nacházíme díky navigaci ihned po příjezdu, zaparkujeme a hurá do bazénů. Venkovní bazény jsou v ceně kempu, ale jsou obležené turisty. Radši si připlácíme a jdeme se rochnit do vnitřních bazénů. Zde se flákáme až do večerních hodin.
Celou cestu po Čechách a nakonec i Maďarskem se míjíme a opakovaně potkáváme partu dobrodruhů, kteří v sestavě několika obyčejných aut jedou z Londýna až do Mongolska. Zřejmě si jako my vybrali přechod Čop, protože jedou stejnou trasu. Zajímavostí je, že nejedou žádnými offroady, ale normálními cestovními auty. Jen mě zarazilo, že kolonu asi pěti aut uzavírala sanitka, opět polepená reklamními spoty „London to Mongolia 2011“. Dalo nám hodně přemáhání je neoslovit a prostě jim neříct: Kluci, my to zkusíme a pojedeme s vámi. Tak jsme jen závistivě koukali a v duchu jsme se s nimi rozloučili.
Další den nás čeká již dojezd na Ukrajinu. Doplňujeme zásoby, děláme servis a tankujeme naftu. Z lázní jedeme zpět na dálnici, ale bohužel míjíme odbočku na Debrecen a zajíždíme si asi 40 km. Po chvíli bloudění jsme na hranicích Záhony – Čop. Na první pohled je poznat takový socialisticky slovanský chaos. Řadíme se do fronty s cedulí EU. Po dvou hodinách zjišťujeme, jaké bumášky jsou zapotřebí a co už vůbec nechápeme je deklarace s počtem kilometrů na tachometru a stavu litrů v nádrži. Přesto nás Maďaři vpouští do celního prostoru. Vjíždíme na most přes řeku Tisu. V polovině mostu proudy protijedoucích vozidel zablokovali jediný náš jízdní pruh a já nemohl projet. Na dvouproudém /jeden tam a jeden zpět/ mostu vytvořili ze strany Ukrajiny tolik řad vozů, že vše zatarasily. Nikdo z úředníků, nebo kompetentních pracovníků nic neřeší, je jim to jedno a já musel couvat přes dvěstě metrů zpět z mostu a zařadit se mezi kamiony. Ty mají svou část mostu, ale problém je čekací doba, jelikož řada kamionů se vůbec nehejbe. V přebytku čekacího času pozorujeme chaos na mostě v pruhách pro osobáky, kdy auta tlačí se jeden na druhého, tvoří nepochopitelné fronty, které se opět musí zhustit do jednoho pruhu. Po chvíli se i naše kolona dává do pohybu, opouštíme řadu kamionů a tlačíme se opět mezi osobáky. Zde nastává opět chaos, protože nás jeden celník posílá mezi dodávky na kontrolu, tam nemůžeme s naší výškou projet pod stříškou a posílají nás zpět. Couváme opět několik desítek metrů do prudkého kopce a spojka našeho dakouše už nadává. Nadává mě i celník, který nás tam poslal, ale nakonec ho ukecávám a s ukrajinskou celnicí nám lustrují auto. Jediné co je zajímá, je cena obytného auta a kolik si vezeme Eur do země. Po třech hodinách jsme konečně na Ukrajině a projíždíme městem Čop. Po útrapách můžeme čestně prohlásit, že jsem celé hranice odcouval.
První velkou zastávku děláme v Užhorodu. Město je poměrně hezké a tepe transitem z Evropy. Měníme ukrajinské peníze a kupujeme kartu na internet. Silniční provoz je nadprůměrný a odjíždíme dále. Za chvíli jsme v Mukačevu, okruhem jedeme rovnou na Mukačevský hrad, pyšnící se na kopci vpravo od města. Děláme jen pár fotek, rychlou prohlídku a jedeme do města. Je hodně starobylé a připadá mě zastaralé, ekonomicky hodně slabé. Po prohlídce města se vracíme na okraj města na kruhový objezd k odbočce na hrad a nestačíme se divit, co je zde možné.
Tady jsem udělal chybu, na kruhovém objezdu jsem nezastavil na stopce. Prostě jsem ji přehlédl, přednost jsem dal a nezastavil jsem vozidlo. Samozřejmě mě viděli dva policajti schování za kruhovým objezdem. Okamžitě nás zastavili a začal výslech. Takovou aroganci moci jsem ještě nikdy nezažil. Nejdříve je nezajímal můj přestupek, ale nastal výslech kdo jsme, jestli nejsme novináři, co je Apalucha, kde jsme byli, co jsme tam viděli, s kým jsme mluvili. Bylo nám jasné, že po nás budou chtít úplatek. Nakonec mě odtáhli na nedalekou DAJku (policejní úřadovnu) a zbytek posádky nechali sedět v autě. Tam mě posadili vedle zamřížované cely a začali mě vysvětlovat, na jak dlouho mě můžou zadržet, nebo kolik tisíců hriven mě můžou dát pokuty. Sami nemůžou vybírat peníze a musí vypisovat něco jako složenky. Potom začalo, že by to šlo vyřešit jinak a kolik jsem ochoten zaplatit. Nabídl jsem 20 EUR, začali na mě křičet, čemuž jsem nerozumněl a chtěli 50 EUR. Nakonec jsem jim to s úsměvem dal. K autu jsem šel zpět pěšky a před policejní budovou se mě ještě ptali, kde budeme spát. Odpověděl jsem, že ještě nevíme, někde na parkovišti pod hradem, nebo někde za městem u benzinky. Opět jsem se nestačil divit. Začali na mě křičet: Nět, do hor. Normálně nás sprostě vyhnali z města, tak jsme radši odjeli.
Zkušenost k nezaplacení, vlastně jsme si jí zaplatili. Bereme to jako daň za poznání, již jsme o podobných akcích ukrajinské policie četli na internetu, ale přes to nám to vyrazilo dech. Neodradilo nás to a jedeme dál.
Během malé chvíle jsme v horách. Jejich krása nám napravuje pokaženou náladu. Stavíme a děláme několik hezkých fotek panenské přírody. První noc na Ukrajině budeme nadivoko někde v horách, ale až do tmy nemůžeme nic najít. Nechceme spát na úplně opuštěném parkovišti, tak hledáme místo s nějakým provozem. Stavíme u super hotelu, ale na parkovišti nesmíme nocovat tak popojíždíme dál. Nacházíme barkafé s nonstop pneuservisem, kde si dáváme úžin (večeři). K jídlu jsme si dali výborný boršč s domácím chlebem, pití a kávu a to vše pro 3 strávníky za 120 Kč. Přístup majitele je velice pozitivní, protože si na koupi baru vydělal v Čechách. V pozdních večerních hodinách jdeme na kutě. Majitel na noc pustil dva ovčáky, které nás celou noc hlídali.
Ráno si dáváme rychlou snídani a jedeme dále Zakarpaty na město Lvov. Čím více poznáváme tuto zemi, tak si uvědomujeme, že ještě není ta správná doba na cestování. Anebo jsme měli smůlu. Všude, kde se objevíme, zastavíme, se nejdřív seběhnou psi. Ti mají čtyři nohy a jsou nejrychlejší. Potom nás všude otravují opilci a bezdomovci, kteří ťukáním na hrdlo chtějí něco do volátka. Nakonec přijdou invalidé, nemocní nebo postižení lidé. Zvláštní kategorii tvoří již popisovaní policisté a celníci. Obytné auto svítí na dálku, možná by jsme se s nějakou vestavbou ztratili v davu aut, ale s camperem si připadám jako by jsme tam měli napsáno velkými písmeny: „JEDOU EURA“. Pokračujeme, až se dostáváme do města Lvov. Jen ho projíždíme a vydáváme se po silnici na město Těrnopil. Cestovatelé, s kterými jsme mluvili před výpravou nás varovali a informovali o špatných cestách, ale co jsme zažili tady, to nás dostalo. Silnice na Těrnopil, ač byla v mapě červená, jako hlavní, se přeměnila v peklo. Díry různých velikostí a hluboké až 20-30cm. Nedalo se vůbec jet.
Zastavujeme pár kilometrů před Těrnopilem a děláme válečnou poradu. Vaříme kávu a diskutujeme o stavu silnic. 120 km jsme jeli asi necelých 6 hodin. Na počítač a průměrnou rychlost se radši ani nedívám. Beru mapu a chodím po parkovišti a vyptávám se domorodců, jak vypadají silnice dále na Těrnopil a potom směr Oděsa a Krym. Veškeré odpovědi zpečetily osud této expedice. „Éto charašó, búdět plócho! rozhodlo. OTÁČÍME A JEDEME PRYČ ! ! ! Kam až jsme dojeli a kde otáčíme ukazuje mapa:
Nejhorší bude dojet zpět na Lvov, protože musíme překonat ofroadový úsek cesty. Kdyby jsme to neotočili, tak jsme naše auto snad zničili. Pádíme jako o závod opět průměrnou 25ti kilometrovou rychlostí směr Lvov a Mukačevo. Cestou necestou, přes hory přes doly to nejde zvládnout a dojíždíme na hlídané parkoviště pro kamiony, kde si domlouváme přespání za 5 EUR. Noc byla velice klidná a bezpečná. Spali jsme tak tvrdě, že jsme neslyšeli žádné přijíždějící kamiony. Ráno si pohráváme s hlídacím pejskem, děláme servis a hurá pryč. Cesta ubíhá skvěle, silnice v dobrém stavu a za chvíli jsme v Mukačevu na našem známém kruhovém objezdu. Rozhodli jsme se, že opětovně navštívíme hrad a půjdeme se podívat do podhradí a nádvoří, kde by se měly nacházet keše. Nenacházíme ani jednu. Jedeme utratit zbytek hriven, tak kupujeme naftu a nějaké věci z pravé ovčí vlny. Na benzině potkáváme čechy se seatem, kteří měli úplně stejnou zkušenost s policií, ale v jiném městě. Loučíne se s krajany a hurá na celnici. Tam nás čeká další překvapení.
První nás čekali ukrajinci, ke kterým jsme se dostali až po hodině čekání. Se svítilnou v ruce se jim nelíbila klimatizace na stropě a nejvíce je zajímalo, kdo ji vymontovával, protože tam chyběly krycí zátky na šroubkách. Ty tam ale nikdy nebyly. Brali za každý dvířka jak kreténi, ale neuměli je otevřít. Nakonec nás propouští. Jedeme na frontu k maďarským celníkům. Tam nás čeká další překvápko. Řadíme se opět do několikahodinové fronty, papíry o stavu kilometrů a nafty máme vypsané a tiše se zatajeným dechem pozorujeme probíhající kontroly před námi. Celníci prohlížejí každou skulinku v jakémkoli místě auta. Dokonce každé auto oklepávají z venku rukou a poslouchají dutý, prázdný zvuk. Když se dostáváme na řadu, podávám celníkovi pasy a on odpovídá: Big car, big kontrol. Zvedá závoru před námi a vede nás na velkou kontrolu. Najíždíme na dlouhý montážní kanál, kde jsou před námi dvě auta, které mají i sundaný tapecírunk ze dveří. Berou mě mrákoty z toho co se bude dít. Auta před námi dávají dohromady a k našemu Dakouškovi dávají pojízdné stoly, na které se vyndavají věci z automobilů. Už si zase představuji, jak vyndaváme všechny věci z obytky. Zas je mě špatně. Celníci kroutí v rukách křížovými šroubováky podobně, jako policisté s pendreky. Přicházíme na řadu a první co kontrolor udělá, že fyzicky podejde auto kanálem a zkontroluje podvozek. Všichni z auta ven a otevřít motor. Následně vybízí jen mě a jdeme do obytného prostoru. Je to ale celník, který si nás prohlížel ve frontě a četl si náš Bucket List na autě. Během chvíle poznává, že jsme cestovatelé a propouští nás. Ohromná úleva. Během minutky jsme v Maďarsku.
Na tomto úseku výjezdu jsme chytli všechno nej. Ne nejhorší, jsou horší věci než se nám staly, ale nebylo to vše košér. Přes to vše jsme na zemi nezanevřeli, je to země jiná, s nevyzrálou demokracií. Kam jsme jeli dále se dozvíte v pokračování.